Hudba má tu krásnou vlastnost, že krom poslouchání jí samotné se dá spojovat i s jinou činností, kterou tak mnohem více zintenzivní. Lidé to vědí, proto se to snaží využít ve svůj prospěch. Například takový tanec na ticho už není tak popůlární jako kdysi, němým filmům také odzvonilo a ty nejlepší songy od pantomima jakoby země pozřela.

Při nedávné cestě z našeho líbezného města jsem narazil na zajímavý jev. Procházel jsem právě kolem jediného městského málo navštěvovaného kina a jako vždy jsem si prohlížel plakáty a programy na filmy současného měsíce. Musel jsem se vnitřně pousmát nad pohledem, který se mi naskytnul a který jsem si samozřejmě hnedle musel vyfotit.

Nesnáším bloggery. Proč? Zažité předsudky. Jakýkoliv předsudek je špatný. Moc dobře to vím. Přesto si tento a pár dalších předsudků milerád připouštím. Jsem ve spoustě jiných věcí nadmíru tolerantní člověk (doufám), a proto si občas pár věcí usnadním. Lenost a laxní postoj jsou totiž jediný důvod předsudků. Nemám chuť ani čas (buďme upřímní, spíše tu chuť) vytvářet si vlastní názor na danou problematiku, a tak se přikloním ke svému předsudku a uchlácholím se tím, že předsudek je pouze rychlá volba pro předem jasnou věc. Nejsou snad i názory vašich blízkých přátel dostatečným alibistickým důvodem?

…A přesto jsem se stal zasraným bloggerem?