Na rožmitálově ulici v Blansku se mi dvě sympatické mladé slečny, pravděpodobně romského původu, snažili z košíčku prodat nějaké cetky.
Prý proti dětské rakovině v brněnské nemocnici. No, pominu, že v žádné brněnské nemocnici neumírají děti na rakovinu kvůli nedostatku peněz a stejně tak pár tisícikorun lepší výzkum nezajistí.
Většina lidí buď dělá, že jsou neviditelní a jdou dál, druzí se zastydí a něco zaplatí. Není nad to, koupit si dobrý pocit, co? Doporučuje 4 z 5 prodavačů odpustků.

Otázkou není, zda je doba už pořádně zvrácená, ale zda si to dostatečně užíváme.

Komerce je prolezlá všude. Vyjde film, na jeho motivy se udělá podprůměrná videohra, o nic lepší verze na mobil a další herní zařízení. Vyrobí se zástup figurek, boxy na svačiny, tapety, zvonění, do tisku putuje první časopis, napíše se (vygeneruje) řada knih. Protijdoucí lidé to mají na triku, svalnatý vyhazovač žvejká žužu z oné edice a dokonce když se sexy barmanka zohne pro další bednu tvrdýho, vidíte na dříve božském zadečku tetování s motivy toho. Když vám kdosi nabízí trip s povědomým logem, začnete uvažovat o soudnosti marketingového oddělení. Pokud máte štěstí, reklama na daný produkt, který je nyní spíše náboženstvím, se na vás hrne pouze z deseti nejrůznějších zařízení. Vidíte ji v TV, slyšíte v rádiu, vyskakuje vám na internetu a především vzduch nebezpečně houstne v oparu oné modly.

Jednoduše řečeno, pokud je něco (a má být) úspěšné, je to všude, na všem a ve všem. S jediným cílem - zisk. Mnohdy i dobré původní značky generují kýčoviny, protože se prodají. Kolikrát jste ale viděli, že by se na relativní kýč, defakto mrtvou značku, začaly vyrábět věci, které...prostě nejsou in, nezapadají do žádného marketingového plánu a očividně nebudou generovat převratné zisky? Já měl tento víkend s jednou takovou čest a setkání to bylo rozhodně podivné po všech směrech.

Když jsem tuhle cestou z práce potkal na cestě ještěrku bez hlavy, nepřekvapilo mě, že hlava k tělu nedorostla. Když už ale ani tělo nepřirostlo k opodál ležící hlavě, donutilo mě to se zklamáním přehodnotit mou důvěru v regeneraci...

---

Když jsem tuhle cestou z práce potkal na cestě ještěrku bez hlavy, nepřekvapilo mě, že hlava k tělu nedorostla. Když jsem ale nikde poblíž neviděl hlavu, donutilo mě to se sevřeným hrdlem přehodnotit mou důvěru v regeneraci...

Člověk je tvorem hloubavým. Ne nadarmo vznikla rčení a situace jako

Být čí nebýt

Myslím, tedy jsem

Přemýšlet o nesmrtelností brůka

nebo moje oblíbené

Být, tedy brůk.

Po nedávném záchvatu básnické nálady a vytvoření krátké ironické básně na pomezí depresivního hororu a lehké erotiky se naskytla další příležitost. Portál audioknihy.net (viz moje první zkušenost s audioknihou) vyhlásil soutěž, kde mimo jiných dobrovolných otázek je možné i stvořit nějaký rým či báseň spojenou s láskou a audioknihou.

Rozhodl jsem se tedy využít své bohaté zkušenosti z předchozího psaní dvou slok a vytvořil už trošku vážnější báseň, jejíž pohled na obsah nechám na vás. Snad se vám po dřívějším ironickém braku bude líbit.

Středem světa slovo pouhé,
podobu má různou,
láska, žena, tělo nahé,
vždycky je mi můzou.

Rozum slepý, mozek k smíchu,
slepé oči touhou křičí,
chuť podlehnout síle hříchu,
v propasti mě zničí.

Zhýralá to láska krutá,
do kolen mě sráží,
kouzlí údem sladká muka,
na chtíči si baží.

Začarovaný kruh řeším stále,
cesta temná k východisku,
s knihou v uších jde to snáze,
v jiném světě z compact disku.

Hned z kraje bych rád na pravou míru uvedl očerňující nadpis. Audioknihy ze mě samozřejmě vraha neudělaly. Tím jsem díky Dexterovi. Zrádné elektronické mluvené slovo vypreparované z nádherně vonícího svazku papíru do formy knihy mě pouze vyzradilo na veřejnosti. Nermoutím se tím však. Jak už jsem několikrát říkal, nikdo není dokonalý. Někdo si pouští pusu na špacír, jiný chodí pozdě a já prostě občas zbavím svět nějakého toho zlořáda. Člověk si nevybere...

Přesto však moje první setkání s audioknihou, nástrojem ďáblovým, jak lidi znovu přinutit alespoň trošku se zajímat o psané (alespoň původně) slovo, bylo nad očekávání příjemné a zajímavé.
Za vším stojí lidé z portálu audioknihy.net, kteří pro širokou veřejnost připravily poslechovou akci Vrah jsi ty!

V záchvatu podivné lolan-cholie jsem v ranní hodiny splodil poledico-emo-životně-tajemno-hlubukomyslno odvážnou sebereflexní báseň s názvem: Když už člověk nemůže, smrtka ráda pomůže.
Ano, rýmuje se samotný název. Jak bezbřeze originální!

Vratká, bledá, bulvy duté,
pod kápí to osoba.
Kosa ostrá, velké chutě,
v zrcadle, ta podoba!

Chrastí na tě měšcem prázdným,
do očí to krásný zvuk,
podlehnouti slastem vnadným,
poslední to lživý šuk!

Měl jsem sen. Sen se sexuálním námětem. Já v hlavní roli, vše ostatní nepublikovatelné, přesto vycházející z událostí nedávných, tak jak už to u snů bývá. Ten sen však donutil mě k vytvoření velice zajímavého slovního výrazu, nad kterým by bylo hodno se dlouze zamyslet. Co ve vás vyvolává slovní spojení „Letmý sex"? Pro někoho třebas denní rutina, pro jiného tabu ze všech největší.

Pomocí přísně inteligentní dedukce mě vlastní dokážeme společně vrhnout světlo na tato 2 tajemná slova, která nám na jazyku evokují cosi blízkého, avšak těžko uchopitelného. Odhalíme tajemství slov, jejichž původ sahá hluboko do historie anglických gentlemanů...

Dnes bylo mým ctnostným potěšením využít naší městské hromadné dopravy, zvané též místní hantýrkou „emhádéčko". Toto slovo vzniklo zřejmě fonetickou formou od zkratky MHD. Abych byl konkrétní - jednalo se o místní vnitroměstskou (je to něco jako vnitrostátní, ale jezdí jen uvnitř města) pravidelnou autobusovou dopravu.

Autobus, též známý pod pojmem „poulička" (zde už moje bystrá mysl nevydedukovala vznik tohoto prazvláštního slova), byl hezké modré barvy a na jeho svěžím vzhledu neubíraly ani nánosy prachu a špinavých skel. Ihned jsem si ho zamiloval. Interiér byl postarší, však nadmíru praktický se zřetelným citem řidiče, který je současně i dlouhodobým správcem tohoto objemného vozítka. Jeden příklad za všechny, nelze neuvést elegantně vytahané a špinavě propocené potahy, které byly na sedadla navlíknuty zřejmě s cílem zakrýt ještě něco mnohem horšího. Obdivuhodné. Smekám.

Co však bylo impulsem největším, který mě donutil smočit kousek toho inkoustu na cár papíru, byl zážitek nevšední. Odehrával se po dobu hrubých 20 minut, tedy logicky po dobu mé jízdy. Cíl mé cesty, čas i jména a vzhled cestujících samozřejmě v rámci zachování života prozradit nemůžu, vše ostatní vám ale směle rád odhalím...