Před pár dny jsem spustil se svým týmem a redakcí nový projekt

MMOGames.cz

MMOGames.cz je informační a komunitní server pro všechny hráče dnes čím dál tím více populárních MMO (Massively-Multiplayer Online) her. Samotný nápad zaplnit mezeru na českém internetu se zrodil v hlavě kamaráda Vítka Matušky, který dělá grafiku pro naše AlterEgo Designers. Dnes mě to až děsí, když si uvědomím, že je to půl roku nazpět. Tak dlouho se táhl vývoj s četnými mezerami a pauzami. S MMOGames.cz máme ty největší ambice. Stát se nejčtenějším, největším a hlavně nejužitečnějším portálem pro MMO hráče. Místem, kde se bude moci komunita MMO hráčů scházet, diskutovat, informovat se, prezentovat svoje úspěchy, recenzovat hry, hledat hráče do svých guild a spousty dalšího.

Nádherný případ, kdy forma tvoří obsah. Tracey Fragments je obrazové podání myšlenek patnáctileté dívky, která právě ztratila svého bratra. Zápletka věru naivní a celkově si tu vzal příběh kratší dovolenou a ani scénárista brigádník se 2x nepředřel. V čem ale snímek vyniká, je už zmiňované obrazové podání myšlenek. Všude se o filmu píše pouze jako o obrazovém experimentu, kdy je obraz rozdělen na několik políček. To je ale velice krátokozraký pohled na věc. Je to pouze výsledný efekt.

Není to tak dávno, co si moje AlterEgo stěžovalo na uši.

"Všecko je tak všední, oposlouchané, bez špetky nápadu a stylu. Nemáte se tak moc rádi, že bydlíte každá na jiné straně hlavy. Vždyť vy na sebe ani nevidíte. I ty kule, co se celý den paří v těch těsných trenclách, na sebe vidí. Že vy jste, slečny, nějaké rozladěné?"

Že jsou uši v pořádku a AlterEgo trpí pouze nedostatkem...hudebně kvalitního a především originálního materiálu, dokázalo nečekané překvapení pocházející z o nic méně čekané země. Maďarsko jest rodná země hudebníka, říkající si Yonderboi.

Když ptáčka chytají, hezky mu zpívají.Prodat, schovat.Náš zákazník, náš pán...dokud nenakoupí.

Novoroční předsevzetí. Fuj. Špína. Berlička pro slabomyslné. Záminka pro úkoly, které by měly být samozřejmé. 2x větší zklamání, když selžeme. Toť vcelku rozumné, leč ostřejší argumenty. Nikdy jsem si novoroční předsevzetí nedával. Proč je tedy tento rok jiný? Co se ve mně hnulo, že se snažím být ze dne na den jiný? Pravděpodobně za to může jedna zajímavá lidská vlastnost.

„Vašíku, posaď se do křesla, za chvíli začnou Tři oříšky", naporučila maminka a vrátila se k voňavé troubě plné cukroví. Ondřík zaujal své oblíbené sledovací místo. Sedl si na zem a zády se opřel o křeslo. Kariéru zničit si záda měl předurčenou už v mládí. Líbezné tóny začínající pohádky mě okouzlily a můj jednoduchý a bezstarostný mozeček plně zaměstnaly. Ponořil jsem se do kouzelného světa, protože mě absolutně nic netížilo. Byly přece Vánoce.