Když jsem tuhle cestou z práce potkal na cestě ještěrku bez hlavy, nepřekvapilo mě, že hlava k tělu nedorostla. Když už ale ani tělo nepřirostlo k opodál ležící hlavě, donutilo mě to se zklamáním přehodnotit mou důvěru v regeneraci...

---

Když jsem tuhle cestou z práce potkal na cestě ještěrku bez hlavy, nepřekvapilo mě, že hlava k tělu nedorostla. Když jsem ale nikde poblíž neviděl hlavu, donutilo mě to se sevřeným hrdlem přehodnotit mou důvěru v regeneraci...

Člověk je tvorem hloubavým. Ne nadarmo vznikla rčení a situace jako

Být čí nebýt

Myslím, tedy jsem

Přemýšlet o nesmrtelností brůka

nebo moje oblíbené

Být, tedy brůk.

Před nějakým tím probdělým večerem jsme měli tu smůlu shlédnout závěrečný díl revolučního seriálu LOST. Ten na svém počátku přivedl seriálům nevídanou vážnost a začal tak novou éru seriálového šílenství.

Původně jsem měl v plánu pořádně detailně rozebrat, jak neuvěřitelně tvůrci Lostu vyjebali se všemi (myslícími) diváky. Měla to být hluboká sonda do duše zhrzeného diváka, který odhaluje veškerou tu aroganci scénáristů, kteří na venek drží pevně promyšlený děj od začátku do konce, ale ve skutečnosti se jejich invence nevyšplhá ani po kotníky teoriím fanoušků.

To už naštěstí dělat nemusím. Po tom, co jsem se v aktuálním červnovém Levelu (zakoupil jsem kvůli legalizaci skvělého RPG Mass Effect, který se slunní vedle sběratelské edice dvojky) dočetl skvělé dojmy Daniela Vávry (jedna z hlavních tvůrčích osobností stojících za Mafia a Mafia 2, nyní na volné noze), vím, že bych nosil skřety do Mordoru. Tak bravurně ironický „dostávač do kolen" už jsem dlouho nečetl. Dan totiž zvládne stručně shrnout celé dění na ostrově a vypíchnout ty hlavní události, které se svou absurdností sami zesměšňují. Toto počteníčko ve mně vyvolávalo výbuchy smíchu, jako nic v poslední době. Smutné na tom je, že je to především díky pravdivosti celého článku.

Dovolil jsem si proto samotný článek naskenovat a zároveň doporučím si tento Level koupit, už kvůli onomu skvělému RPG roku 2008.

Aneb čtení o tom, kterak čmoud pochopeným dobrákem byl ;-)

Po nedávném záchvatu básnické nálady a vytvoření krátké ironické básně na pomezí depresivního hororu a lehké erotiky se naskytla další příležitost. Portál audioknihy.net (viz moje první zkušenost s audioknihou) vyhlásil soutěž, kde mimo jiných dobrovolných otázek je možné i stvořit nějaký rým či báseň spojenou s láskou a audioknihou.

Rozhodl jsem se tedy využít své bohaté zkušenosti z předchozího psaní dvou slok a vytvořil už trošku vážnější báseň, jejíž pohled na obsah nechám na vás. Snad se vám po dřívějším ironickém braku bude líbit.

Středem světa slovo pouhé,
podobu má různou,
láska, žena, tělo nahé,
vždycky je mi můzou.

Rozum slepý, mozek k smíchu,
slepé oči touhou křičí,
chuť podlehnout síle hříchu,
v propasti mě zničí.

Zhýralá to láska krutá,
do kolen mě sráží,
kouzlí údem sladká muka,
na chtíči si baží.

Začarovaný kruh řeším stále,
cesta temná k východisku,
s knihou v uších jde to snáze,
v jiném světě z compact disku.

Hned z kraje bych rád na pravou míru uvedl očerňující nadpis. Audioknihy ze mě samozřejmě vraha neudělaly. Tím jsem díky Dexterovi. Zrádné elektronické mluvené slovo vypreparované z nádherně vonícího svazku papíru do formy knihy mě pouze vyzradilo na veřejnosti. Nermoutím se tím však. Jak už jsem několikrát říkal, nikdo není dokonalý. Někdo si pouští pusu na špacír, jiný chodí pozdě a já prostě občas zbavím svět nějakého toho zlořáda. Člověk si nevybere...

Přesto však moje první setkání s audioknihou, nástrojem ďáblovým, jak lidi znovu přinutit alespoň trošku se zajímat o psané (alespoň původně) slovo, bylo nad očekávání příjemné a zajímavé.
Za vším stojí lidé z portálu audioknihy.net, kteří pro širokou veřejnost připravily poslechovou akci Vrah jsi ty!

Hudební koncerty jsou zvláštní události - zhmotnění platonických lásek a božských idolů pár metrů od vás (při troše štěstí, menšího či většího), živá reprodukce stokrát omílaných tonů v mnohdy pochybných kvalitách od vypilovaného originálu a v neposlední řadě zešťíhlovací kůra vašeho účtu spojená s vyčerpávající cestou a čekáním.

Důvodem napsání článku byl nedávný (včil už dosti dávný) jedinečný koncert Radiohead, kteří poprvé za svou dlouhou kariéru hráli v ČR. Rozbourat zažité klišé o „dokonalosti a jedinečnosti" koncertů jsem se rozhodl poté, když jsem nedokázal odpovědět na otázky „Tak jaký to bylo?".

Radiohead je pravděpodobně moje nejoblíbenější kapela, jejíž hudební kvalita je dosti kontroverzní záležitostí a určitě o ní ještě napíšu článek. Koncert byl kritikou hodnocen velice kladně. Byl jsem snad zklamán, když nedokážu říct, že koncert Radiohead byl nezapomenutelný? Rozhodně ne. Pouze jsem byl nucen odpovídat, že to byl zážitek vskutku nepopsatelný. Tuším, že jsem si z koncertu odnášel jiné zážitky, než řada lidí, kteří si tam prostě šli poslechnou řadu skladeb, které znají nazpaměť, a pak si pouze zanadávali na ty, které jim chyběly.

Pro mě to byly dvě hodiny plné abstraktních a pocitových zážitků. Kdosi v jedné diskusi napsal, že byl skoro celý koncert v transu. Ač to zní kýčovitě, musím dát za pravdu... Až na výjimky se nějak zřetelně nepamatuju na samotné skladby, jejich pořadí, ani lidi okolo (až na sympatickou Rusku lehce menšího vzrůstu, silně mi připomínající osobu, jež neměla ze třetí zóny takový výhled ;-).

Při poslechu z části posloucháte to, co se hraje nahoře, a z části vaši zažitou melodii v hlavě. Zvláštní chemie zapůsobí, že ignorujete lehce falešný zpěv a hudební přehmaty. Že koncert nebyl dokonalou replikou originálu (přesto se jí až nezdravě blížil), jsem udiveně zjistil až při poslechu kvalitního záznamu celého koncertu. Narovinu se dá říct, že si na koncert nejdeme poslechnout kvalitní hudbu, pouze navodit známé melodie a nasát atmosféru - to je, oč tu běží.

Kdo ho neviděl, jako by nebyl. Význam must-watch dostal nový smysl. Vždyť film (pokud si můžu dovolit takové přízemní slovo pro toto veledílo), který je vytvářen celou dekádu, jeho scénář plný nadčasových témat, neuvěřitelně složitě propletených dějů a sociálních konfiktů vypiplaných k absolutní beletrické dokonalosti, musí být bez sebemenšího záchvěvu pochybení naprostým nadpozemským zážitkem.

Film (pokud znovu můžu použít tento nedostačující termín), který je obdařen neuvěřitelnou vizuální technologií, slibující už od svých počátků svět tak nadpozemsky realistický, že ho nepůjde rozeznat od skutečnosti a který vám svou krásou a filosofií nedovolí nabrat dech, stejně jako řadu lidí přivede do depresí, prostě musí být mimo jiné největším visuálním orgasmem v našem životě.

Prostě film, který vydělá více jak Titanic (od stejného tvůrce) a stane se tak nejvýdělečnějším filmem v historii filmu, světa, vesmíru a vůbec (42), musí být ... musí to být prostě REVOLUCE!

Nebraňme se tomu výrazu. Pokud by se Avatar nejmenoval Avatar, zaručeně bychom chodili do kina na film Revoluce. Tak moc jsou tato dvě slova spojována. Dnes už prakticky splývají.

A nyní bez nejmenších nadsázek a vtipu - Avatar opravdu revolucí je. Dokonce takovou, kterou FOX (nikoliv James Cameron) plánoval.

Avatar definitivně a přesvědčivě ukázal, že prodat lze i hovno, když ho pěkně zabalíte a navoníte.

V záchvatu podivné lolan-cholie jsem v ranní hodiny splodil poledico-emo-životně-tajemno-hlubukomyslno odvážnou sebereflexní báseň s názvem: Když už člověk nemůže, smrtka ráda pomůže.
Ano, rýmuje se samotný název. Jak bezbřeze originální!

Vratká, bledá, bulvy duté,
pod kápí to osoba.
Kosa ostrá, velké chutě,
v zrcadle, ta podoba!

Chrastí na tě měšcem prázdným,
do očí to krásný zvuk,
podlehnouti slastem vnadným,
poslední to lživý šuk!

[*AKTUALIZOVÁNO*]

Doplněn odkaz na fanweb a titulky

Znáte Coudyho? Teho pošuka z Krok za krokem (Step by Step). Tak ono je ve skutečnosti více verzí Coudyho. Já mám naštěstí kamaráda přímo toho prvního - Coudy_no1, ale říkáme mu jen „Coudy, ty numero jedna". Tak tomuhle člověku, který postavil prison-break.cz, děkuji za další tip na skvělý seriál, který se z celých DVOU promo obrázků a dementního traileru vyklubal v neuvěřitelný finiš tohoto roku.

S alternativními hrdiny se nám roztrhl pytel. Není divu, však už se nejednomu poctivému divákovi z těch klišoidních a přihlouplých sranců udělalo nadmíru nevolno. Po souložícím Hanku Moodym z Californication a život zkracujícím Dexterovi tu je další alternativní hrdina. Teda přímo celá partička alternativních, souložících a život zkracujících individuí - Misfits