Podzim se změnil. Ze dne na den už nám neukazuje svoje krásně vyvinuté vnady.  Otočil se zády a vystrkuje na nás svou chlupatou řiť. Pohled k nezaplacení. Přesto ho mám rád. Přesto tu jeho chlupatou zadnici miluju. Jak jen krásně dokáže zpříjemnit pochmurný večer.

První vylejvání duše, za který se budu stydět stejně jako opilec za večerní dění, když se ráno probudí. Dneska je jeden z těch podivnejch dní. Takový ty, co víc sníte, než pobýváte v realitě. Je to tajemně  přitažlivý a příjemně depresivní současně. Identickou chvíli si přesně pamtuju. Bylo to pár let nazpět. Já byl ještě mladej hloupej buben v teplákách a vytahaným tričku. Ležel jsem unavenej na pohovce a koukal v TV na Medůzu. Byt prázdnej. Bylo něco po páte. Hlubokej podzim, přesně jako dnes. Pamatuju, že tou dobou se už stmívalo. Ne že by se chlapečkovi Ondráškovi stýskalo, ale vždy to byl zvláštní pocit, když se stmívalo a já byl sám doma.

Krásný začátek dne, pomyslel jsem si při pohledu na velkou ručičku utíkající před menší a tlustější sestrou, která právě obydlela pozici 14. hodiny. Počasí přálo. Slunce si vzalo dovolenou a volba záskoku padla na ponurou mlhu. Nic mě nenutilo opustit místnost a kochat se přírodou či se nadýchat čerstvého vzduchu. Zase jeden den, kdy se nemusím chlácholit a hledat výmluvy, které by omluvily neomluvitelně rozsezený zadek. Den nemohl vypadat lépe, ledaže... ledaže by se stalo něco, po čem vaše AlterEgo touží, po čem žádá každým dnem...

Krom, pro mě typičtějšího (v budoucnu) rozebrání určitého filmu až na kost, ve smyslu pointy, příběhu a subjektivního pocitu, bych rád jednou za týden až 2 stručně popsal filmy, které jsem viděl nedávno, nebo si zaslouží být popsány. Snad vám občas budou inspirací pro váš výběr, popřípadě místem k diskuzi. Dnešními třemi kousky se staly posledně viděné filmy. Miami Vice, Big Lebowski a Control.

Člověk je tvor dychtivý, toužící po stále lepších zážitcích a pocitech. Touží mít více peněz, které mu tyto požitky zprostředkují. Chce si užívat života, protože zítra už mu to nemusí být dopřáno.

Právě když už jsem myslel, že ty smrduté stoky nemají konce, ozářil mě svit měsíce vycházející z otvoru na konci žebříku. Měsíc, polévající svou září nyní temný Central Park, našel odvahu pustit svoje paprsky i sem, do špíny, kterou jsem se brodil. S nadějí, že nahoře najdu nějaké léky, které jsem zoufale potřeboval a dostanu se k hlídkující sanitce, mě rozpohybovala k výstupu po žebříku. Odporné neustávající kapání ze stok vystřídal svěží větřík a hrozivý pohled. Až nyní jsem měl možnost vidět celou zkázu města. Mrakodrapy a budovy byly poničené, půda se sesunula na spoustě míst a vytvořily se tak hluboké rokliny oddělující Central Park od zbytku civilizace. Já se však musel dostat na smluvené místo, což nešlo bez ošetření některých mých zranění. Rozhlédl jsem se okolo. Temnota, mlha a problikávající lampy byly hlavní dominantou mého výhledu. Kousek ode mě odpadkový koš odkryl své poklady. Flaška tvrdého alkoholu, lepicí páska a zatuchlý kapesník. V tomto šíleném světě se může hodit vše. Schovával jsem si věci do bundy, když moji pozornost zaujalo opodál stojící auto. Bylo značně pomačkané a světla nepravidelně blikala. Mohla by tam být lékárnička, byla moje první myšlenka...