V záchvatu podivné lolan-cholie jsem v ranní hodiny splodil poledico-emo-životně-tajemno-hlubukomyslno odvážnou sebereflexní báseň s názvem: Když už člověk nemůže, smrtka ráda pomůže.
Ano, rýmuje se samotný název. Jak bezbřeze originální!
Vratká, bledá, bulvy duté,
pod kápí to osoba.
Kosa ostrá, velké chutě,
v zrcadle, ta podoba!
Chrastí na tě měšcem prázdným,
do očí to krásný zvuk,
podlehnouti slastem vnadným,
poslední to lživý šuk!
Sepsáno 12.3.2010 4:08 do kategorie AlterEgo