Martin "Dopey" Válek je můj dobrý kamarád ze střední školy, se kterým se bohužel už moc nevídám. Je to totiž umělec a bohém a jako takový, nedělajíc ostudu svému přízvisku, uzavírá se do sebe a tvoří umění, pokud zrovna neleží ve vínovém a kouřovém opojení všeho druhu vedle desítek nádherných, nahých a díky němu mohutně zpocených žen. Martin Válek je entita mezi umělci, jehož díla pochopí až další generace...a já.

Určitě to znáte, když přijde ta chvíle, kdy sex už prostě není to, co býval. Nejdříve to svedete na momentální přepracovanost, poté na drobné hašteření a že je něco v nepořádku, vám začne být jasné, když už nepomůžou romantické svíčky, barevné pilulky a k čertu ani ta trubka od vysavače. Hledat chybu v sobě je vůči vašemu dokonalému egu samozřejmě čistá emocionální sebevražda, a tak obrátíte prozíravě káravý pohled na protějšek, s kterým den co den uléháte a sdílíte lože, abyste poznali, že SPÍTE S PRASETEM!

Dnes jsme měli po delší době šanci shodit ze sebe zimník a naraženou beranici, vkročit naplno do polozasněžené ulice a z plna hrdla spusit tu našu... „Walking On Sunshine uuuuuuuu uuuuuuaaaa". Věru, žádný hic to zrovna není, ale pro naše kratičké zamyšlení stačit bude.

Po mém malém výletu vystupuji z vlaku. Ponuré cestování se rázem rozjasnilo bílou. „Snížek dědo! Snížek." Pár minut pěšmo mě ještě čeká, tak si spolu užijeme. Snášely se k zemi větší a větší, můj úsměv blbší a blbší. Každý by to měl zažít poprvé takové, aby měl na co vzpomínat. Sibiřští paragáni padali jeden za druhým. Před 20 lety by byly jistojistě jak polovina mé hlavy...bez uší. Evokující představy mě donutily ke klusu. Musel jsem si tu nádheru zvěčnit. Facka zprava, facka zleva. Usmíval jsem se jak IQ zbavený. 20 let už jsem nic takového nezažil. Nemohl jsem tomu uvěřit, že je něco takového možné.

Novoroční předsevzetí. Fuj. Špína. Berlička pro slabomyslné. Záminka pro úkoly, které by měly být samozřejmé. 2x větší zklamání, když selžeme. Toť vcelku rozumné, leč ostřejší argumenty. Nikdy jsem si novoroční předsevzetí nedával. Proč je tedy tento rok jiný? Co se ve mně hnulo, že se snažím být ze dne na den jiný? Pravděpodobně za to může jedna zajímavá lidská vlastnost.

„Vašíku, posaď se do křesla, za chvíli začnou Tři oříšky", naporučila maminka a vrátila se k voňavé troubě plné cukroví. Ondřík zaujal své oblíbené sledovací místo. Sedl si na zem a zády se opřel o křeslo. Kariéru zničit si záda měl předurčenou už v mládí. Líbezné tóny začínající pohádky mě okouzlily a můj jednoduchý a bezstarostný mozeček plně zaměstnaly. Ponořil jsem se do kouzelného světa, protože mě absolutně nic netížilo. Byly přece Vánoce.