Těší mě, dement

Když člověk pozná, že má nějaké to kolečko do počtu, nebo naopak pár postrádá, měla by to být polehčující okolnost. V to alespoň doufám. Když je člověk trošku jiný, dá se to ještě vstřebat. Zvykne si. Však ono to má i své výhody vyčnívat ze stáda, i když se zrovna tím směrem střílí. Jak ale reagovat na situaci, kdy byste sami sebe z pohledu třetí osoby označili za absolutního pošuka?

S rozmachem mp3 přehrávačů nastal na ulicích zajímavý jev, kdy každý druhý špunty v uších, ve tváři tajemný výraz a chůze v rytmu techna. Už jsem přešel fázi, kdy mě to štvalo. Též jsem se překlenul přes období, kdy se při setkání s tímto třetím druhem pousměji. Nemějte mi to za zlé. Není nic špatného při nudné cestě poslouchat hudbu. Když ale ten člověk do teho tak nuceně trcká svou nádobou na mozek :)

Nejsem taneční typ. Pohyby nejsou moje silná, ba ani slabá stránka. Stránku s pohyby mi nejspíš někdo vytrhl. Paradoxně k tomuto faktu musím přiznat, že určitá muzika se mnou dělá divy. Takové věci stejně jako filmy až nepříjemně intenzivně prociťuji. Jsou skladby, které mě doslova (to není vtip) zvednou ze židle a dostanou mě do polotranzu, ve kterém parododuji pohyby z taneční schůzky pana Frankensteina a klubu dobrých přátel zombie. Můžete se tomu smát, jak chcete. Já se tomu po své chvilce křepčení též rád zasměji. Faktem je, že to tělo dělá, přestože jsem si vědom, jak úžasně při tom asi vypadám. Však co. Ať si každý hraje na svém písečku, jen když neboří hrad toho druhého. Nedávno jsem však svoje pohybové kreace vzal na výlet za dveře svého bytu.

Ve městě mě čekaly standardní věci. Pošta, bankomat, návštěva u Míry (nejlepší burgry v Blansku, doporučuji), návštěva babičky, návštěva obchůdku, abych zjistil, že dárek k vánocům je vyprodán, a pár dalších maličkostí. K tydlyfonu připojuji sluchátka, volume zvedám za hranice slušnosti v domově důchodců a vyrážím. Hmmm. Tak takhle to vypadá tuto roční dobu venku (dopady života v kryptě). Do sluchátek mi proudí moje čerstvá milenka jménem Radiohead. Odpor je marný. Nechávám se unést a prvním autům podvědomě děkuji, že se rozhodla brzdit před individuem ignorujícím silniční dopravu. „Nejdřív doleva a pak doprava, Ondrášku. Pak teprve můžeš přejít silnici." Školka...ta vás naučí, co je to život. Začalo to nevině. Do rytmu si poklepávám stehno. O víkendu budou nejspíš řízky. Song 2+2 = 5 graduje. Obličej se mi křiví do prazvláštních grimas, za které by Wentworth Miller dal nevím co. Vyvrcholení přichází. Část skladby, která je tak dokonalá, že ji nedokážu pochopit. Hlavou krotím z prava do leva a obráceně a napodobuji tak působivý projev Thoma Yorka (ach ty kopičáku -> kopírák + opičák, opičit se). Konec. Skladba skončila. Za stálé chůze otvírám oči. Slečna jdoucí proti mně se na mě usměje. Aha... Tak slečna se směje.

Jedna věc je doprovázet svůj hudební poslech elegantním pohybem a potěšit tak oko kolemjdoucího. Druhá je dělat ze sebe na veřejnosti debila, jehož publikum si marně láme hlavu, jaké utrpení při takovém vystoupení musím mít ve sluchátkám. Omlouvám se Radiohed, omlouvám.

Ostuda: AlterEgo - 1 : 0. Procházím město, sluchátka schována a já se pokouším tvářit velice nenuceně a inteligentně. Páni. Myslím, že mi to i jde. Jednou, až budu velký a odezní ten strašlivý zlozvyk kmitajícího kolena (opravdu to není z nedostatku sexu... je to nedostatek lásky ;-)), pak si třeba lidé řeknou: „Koukněte na něj, koukněte na toho roztomilého dementa, jak se před chvílí svíjel v křeči a nyní tak hezky hraje normálního."

Rád bych věděl, co dělají ostatní lidé, když jim při cestě nedělá nikdo společnost. 20 minut myslí pořád na to místo, kam mají dojít? Mozek vypnou? Či co? Nejde mi to do hlavy. Za tu dobu projdou kolem desítek lidí, kteří vypadají jak skořápky. Sem tam nějaké ty zbytky bílku, ale žloutek, ten žádný. Je to mrhání časem. Takové chvilky jsou nejlepší pro vaši kreativní část osoby. Tělo se pohybuje a mysl jede na plné obrátky. Chodící scéna z Marečku, podejte mi pero není žádný výmysl. Při celodenním sekání trávy, například, jsem vymyslel neuvěřitelné příběhy, ze kterých by si i David Fincher sedl do houpacího křesla. Žádný samozřejmě nezaznamenán. Cestou mezi mými zastávkami jsem tedy tvořil nové nápady do svých 2 projektů, což brzy vystřídaly myšlenky na nový seriál, který právě sleduji. Jedná se o In Treatment, kde se v kostce jedná o sezení psychologa s jeho pacienty. Ta myšlenka, že sedím v útulné teplé místnosti plné voňavého dřeva, zaprášených knih a koženého gauče (samozřejmě i s postarším psychologem. Bez něj ale výčet vyzní méně úsměvně :)), se mi zdála svým způsobem přitažlivá a sympatická. Přemýšlel jsem, o čem bych asi v takové situaci mluvil, jak reagoval na terapeutovo neustálé „a jaký jste z toho měl pocit", „a co to podle vás znamená". Celá moje vnitřní představa by zřejmě dopadla na výbornou, protože bych si tak nasimuloval terapeuta a to zcela zadarmo. Když jsem si však chtěl vzít košík, bystře jsem pochopil, že bude za potřebí rukou, které trávily poslední chvile živou gestikulací a ústa jim v tom pomáhala polotichým brumláním. Zastavil jsem se, abych se rozlédl, kolik že bodů to zase ostuda získá. Lidé mají před Vánoci co dělat, aby se starali sami o sebe. Nikdo si mě nevšímal. Celá vtipnost situace mi došla nemálo sekund po té. Jak může být člověk tak zabrán do svých myšlenek, že jeho tělo dělá něco, co nevnímá? Hlasitě jsem se sám sobě musel zasmát...Tak už si mě všimli.

Toho terapeuta potřebovat asi vážně budu. Dokonce o něm i vážně uvažuji. Ne že bych si myslel, že jsem opravdu extrémně táhlý, ale o tom jindy...

[:: Být jiný je občas těžké  ::]

Komentáře

Doporučeno

Kategorie