Na novou desku od kapely, která byla spoustu let od mého mládí mou nejoblíbenější skupinou a dosud patří mezi top 3, jsem čekal bez jakýchkoliv přehnaných požadavků. Po dlouhých letech Placebo vyměnili bubeníka Steva Hewitta za mladičkého Steva Forresta. Přestože nijak nechtěli měnit svoji hudbu, časem obrátili, že po všech temných albech chtějí mít nyní něco pozitivnějšího. A jak to dopadlo?
Novou desku Battle for the Sun bych přirovnal k nedávnému obratu na desce Viva la Vida od Coldplay, kteří melancholickou dokonalost vyměnili za pozitivně energický náboj. Ta tam byly typičtí Coldplay. Mnozí bědovali, ale pokud člověk změnu přijal, zjistil, že Viva la Vida je překvapivě velice kvalitní a osobité album. A přesně tak je to s Placebo a jejich novým počinem Battle for the Sun.
je hodně jiné, než předchozí alba. Už předposlední Meds se celkem lišili od poměrně podobných, leč naprosto skvělých alb Placebo (1996), Without You I'm Nothing (1998), Black Market Music (2000) a Sleeping With Ghosts (2003). Temnější a příjemně depresivní melodie a styl už tu téměř nejsou. Celá deska je prošpikována energií nabitými skladbami a místy opravdu spadá do popu a obecně mainstreamu, což mnozí kritizují. Kritikou také prošel výběr producenta. Několikrát mě při poslechu napadlo, jak velký má vlastně producent vliv na tvorbu a celkové vyznění alba.
To je ale pouze jeden úhel pohledu, u kterého zůstat by nebylo správné. Battle for the Sun totiž přináší spoustu nového a originálního. Najdeme tam sice také temnější místa, ale spíše jsou to melodičtější refrény, které by od Placeba nikdo nečekal. Kapela začala také používat řadu nových (nebo dříve ne tak používaných) nástrojů, které hodně mění vyznění některých skladeb. Dokonalé piáno, epicky znějící housle nebo originální saxofon. Několikrát mě napadlo, že tak pouze maskují celkovou jednoduchost, ale což, jde tu přeci o výsledek.
Co tedy říci závěrem? Nové album je jiné, méně placebovské, přesto v mnohém originální a velice melodické, místy poměrně popové. Líbí se mi, nekritizuji ho. Beru to jako takový hudební pokus, na kterém se Placebo naučili spoustu nového a využijí to při jejich další desce, která se snad vrátí ke kořenům. Další vývoj alternativního Placeba bych si takto spíše nepředstavoval, což neberte nijak špatně.
první a hned relativně temná naléhavě depresivní skladba, naprosto klasická pro Placebo, přesto plná energie a náboje a typického zpěvu. Jakoby vyňatá z alba Meds. Velice hezky naladí na poslouchání zbytku alba.
a je to tady. Připravte se na nezvykle melodické refrény, doprovodný mnohočlenný zpěv pozadí. Pro Placebo nové originální hudební nástroje na této skladbě sice nenajdeme, přesto je Ashtray Heart, který by od Placebo málokdo čekal. Nemyslím to však nijak ve zlém. Skladba je velice dynamická a melodický refrén vás naprosto rozhýbe a naladí na dobrou náladu. Rukopis Placeba tam však nepopiratelně je.
proč si tato skladba zasloužila název po celém albu? Je to nejepičtější skladba na albu a neuvěřitelné gradování hitu The Bitter End má konečně svého nástupce. Při prvním poslechu se může zdát skladba proplánovaná až jednoduchá, ale takové je celé nové album a pokud to přijmete, při závěvěčném „dream brother...my killer...my lover" se budete svíjet v našponované extázi. Skladba má totiž na pozadí velice silný smyčcový podtext a společně s velice dobrými bubny a gradujícím Molkovým hlasem to musí být koncertně nejlepší zážitek. Přesto mě trošku mrzí, že právě ono smyčcové pozadí je na poměrně slabé úrovni a téměř nemusí být slyšet. Zesílit!
tenhle song byl uveden po Battle for the Sun před vydáním desky jako druhý. Když jsem ho poprvé slyšel, naprosto se mi nelíbil. Ani trochu. Dokonce i recenze jej označují jako omyl desky. Sám tomu nerozumím, ale nyní myslím, že je to jedna z nejlepších skladeb na albu, protože naprosto zapadá do energického náboje celého počinu Battle for the Sun. Kdo ale vložil doprostřed skladby úryvek z japonské lidové písně, tomu bych zřejmě lámal ruce. Co to má být? To je to stejné, jako by vám uprostřed skladby RadioHead začala hrát včelka mája. Co lze na skladbě ale velice pochválit, je použití saxofonu či trumpety v pravé chvíle. Skladbě to dává opravdu živý a nový rozměr stejně jako další nové prvky.
A jak je to ohledně vykrádání od KISS? Album jsem pouštěl své přítelkyni, která v této skladbě ihned slyšela určitou podobnost. Nevyvratitelnou pravdou je, že v refrénu na pozadí (0:4 - 0:59 a další úseky) je naprosto stejná melodie jako ve skladbě I Was Made For Loving You (1:11 - 1:25) od Kiss. Tu si můžete poslechnout pod videem skladby od Placeba.
zde zařadíme trošku zpátečku do původní tvorby a dostaneme temnější podání s naprosto typickým až klišovitým refrénem. Buďme však za něj rádi. Elektronické klávesy na pozadí mi tu celou dobu evokovaly trošku Depeche Mode. Trošku slabší a neoriginální podání skladby tu zachraňují znovu lehce vokálové hlasy v pozadí (to si chlapci budou nyní na koncerty brát 3 sexy vokalistky? :)
nejkontroverznější skladba na desce. Jedni ho označují za omyl, jiný za song pro 15leté divočiny křičící v prvních řadách. Pravdou je, když se spustily první tény Bright Lights, myslel jsem, že slyším spíše nové Coldplay než Placebo. Toto je ten nejnetypičtější song pro Placebo za celou kariéru. Děsím se to říct, ale Bright Lights je totální mainstrem se vším všudy. Bright Lights je hezký melodický popík s pár alternativními prvky. Abych si z této skladby jen dětinsky neutahoval, tak hlavní motiv, který skladbu tvaruje do tak nepřirozeného pozitiva a vesela, pro Placebo tak netypického, je vlastně hodně originální. Je jakoby nebesky nadpozemský, téměř vesmírný. Pokud překousnete, že je to trošku úlet, tak melodie to není vůbec špatná.
skladba přímo dělaná na uklidnění po těch náročných změnách, které jste museli vstřebat. Melodické zvuky zvonkohry(?) doplňují zase znovu použité vokály a nově i pro Molka netypické bezvýznamové zpívání „aaaaahaa...aaaaaaahaa" :) Zní to možná směšně, ale vyznívá to opravdu dobře.
zvonkohra(?), silné vyzdvižené bicí, jakoby ukradené z HIM, a velice melodický, leč naprosto netypický refrén s lehkými vokály. Dokážu si představit, jak skalní fanda tento song zkritizuje a druhý vychválí do nebes. Mně se líbí.
oooo Julien....oooo Julien, zníš hrozně. Prvních 30 sekund je nejhorších v celé historii Placeba! Když slyšíte první tóny Julien, máte pocit, že jste si spletli album alternativního rocku s nějakou taneční muzikou. Slyšíte pouze rytmické tuc tuc a nehezký přiteplený Braienův zpěv. Postupně se přidávají další nástroje a už první kytara značně změní celý nádech a originální housle dodají na epičnosti stejně jako místy velice dramatická kytara a skladba tak získá poměrně zajímavý nádech, proto nechápu těch prvních trapných 30 sekund. Přesto se v rámci alba jedná spíše o jednoduchou a proplánovanou záležitost. Zde jsem začal opravdu uvažovat, jaký vliv má na album samotný producent a jak moc kapele kecá do tvorby.
tato skladba je jednou věcí naprosto unikátní. Po další pomalejší zvonkohře a tiché pomlce totiž přichází nabitý refrén, který v určité chvíli vyžene Molkův hlas do absolutně originální a nikdy neslyšené pozice, kdy se mu hlasivky jakoby steskem chvějí. U žádného zpěváka a už vůbec ne u něj jsem to nikdy neslyšel a musím přiznat, že mě naprosto mrazilo v zádech, přestože skladba jako taková moc originální není a dohání to znovu použitím smyčcových nástrojů.
zde už jsem opravdu vyhlížel nějakou tu pořádnou zatěžkávací baladu, která vás stáhne na dno. Dostanete bohužel další energický nášup, který pro mě v tuto chvíli už nebyl nijak extrémně zajímavý. Takový ten typ skladby na počkání, do kterého mísí řadu pro ně nových prvků pro pop typických.
jelikož už víte, že album neobsahuje žádnou vyloženou baladu, tato skladba se jí asi svým začátkem nejvíce přibližuje. Znovu trošku nabitý refrén však ideu potemnělé balady úspěšně ničí, přesto song jako takový není vůbec špatný. Vyloženě z něho sálá naléhavost a nese se v lehce temnějších rytmech než zbytek alba.
skladba, která vám vykouzlí úsměv na rtech a uzavře tak celkově pozitivní ladění alba. Velice poklidné tóny, kde vynikne Molkův hlas, nás zavedou téměř do táborovského rytmu. Opravdu si dokážu představit, že si toto fanda zahraje u ohně. Nechci tím nijak snižovat kvalitu samotné písně, protože patří určitě mezi tu povedenější část. Taková ta poctivá písničkářská práce. Je to také typická ukázka nové tvorby Placeba. Najdete tu prvky, které například z Radiohead dělají Radiohead, přestože tento song nemá s Radiohead nic společného. Uslyšíte tu klavír(piano), znovu saxofon nebo trumpetu a pokud se zaposloucháte opravdu pořádně, tak i tleskot malého sboru.
Sepsáno 29.7.2009 22:10 do kategorie Jukebox