Po mém malém výletu vystupuji z vlaku. Ponuré cestování se rázem rozjasnilo bílou. „Snížek dědo! Snížek." Pár minut pěšmo mě ještě čeká, tak si spolu užijeme. Snášely se k zemi větší a větší, můj úsměv blbší a blbší. Každý by to měl zažít poprvé takové, aby měl na co vzpomínat. Sibiřští paragáni padali jeden za druhým. Před 20 lety by byly jistojistě jak polovina mé hlavy...bez uší. Evokující představy mě donutily ke klusu. Musel jsem si tu nádheru zvěčnit. Facka zprava, facka zleva. Usmíval jsem se jak IQ zbavený. 20 let už jsem nic takového nezažil. Nemohl jsem tomu uvěřit, že je něco takového možné.
Z východu se dostavila ta nejmíň čekaná návštěva. Rusové, neuvěřitelní ostří hoši, tvrďáci. V neuvěřitelném počtu vysokou rychlostí půlili tu sibiřskou nádheru, kličkovali a v citelné bolesti praktikovali japonskou medicínu na mou lebku. Nekryl jsem se však, ani neschovával. Smál jsem se o to víc. Dva nevídané jevy za sebou? Mám snad narozeniny?
Dobíhám domů, jemným dotykem probouzím mého miláčka k životu... Je pozdě. Neuvěřitelný koncert bitvy se zřejmě přesunul na jinou frontu.
[:: Aneb vločky velké jak dlaň (vážně) s ledovým a bolestivým útokem ostrých kuželovitých kousků ledu. Zážitek na dalších 20 let ::]
Sepsáno 10.2.2009 18:19 do kategorie AlterEgo