Masturbace mysli

První vylejvání duše, za který se budu stydět stejně jako opilec za večerní dění, když se ráno probudí. Dneska je jeden z těch podivnejch dní. Takový ty, co víc sníte, než pobýváte v realitě. Je to tajemně  přitažlivý a příjemně depresivní současně. Identickou chvíli si přesně pamtuju. Bylo to pár let nazpět. Já byl ještě mladej hloupej buben v teplákách a vytahaným tričku. Ležel jsem unavenej na pohovce a koukal v TV na Medůzu. Byt prázdnej. Bylo něco po páte. Hlubokej podzim, přesně jako dnes. Pamatuju, že tou dobou se už stmívalo. Ne že by se chlapečkovi Ondráškovi stýskalo, ale vždy to byl zvláštní pocit, když se stmívalo a já byl sám doma.

Začali hrát Depeche Mode, skladba Precious. Hudba dokáže neuvěřitelně zesilovat osobní pocity. To Precious dělal precizně. Jeho tóny mi připadaly, jak kdyby se do dnešní moderní doby dostaly z éry mých rodičů. Nad podivně jednoduchým 20 let starým klipem jsem se divil sám sobě, co mě na něm tak fascinuje. Vyfuckovali realitu, za oknem zesílilo sychravý šero a já ujížděl na hudbě, kterou jsem nikdy vážně nevnímal. Sedím na pohovce a citím takové to příjemné mrazení v zádech. Francouzské mrazení?  Jde ze spodu a až ke krku. Pořád a pořád. Stačilo se dotknout lehce zátylku a ten pocit byl 100x silnější. Tenkrát jsem nad tím nepřemýšlel, ale je to téměř jako jinej druh milování...sám se sebou? Probůh.

Roky běží, člověk žije tak stereotypně, že už se dopředu cítí tak, jak šablonovitě očekává. Když přijde něco novýho, ani neví, jak to přijmout. Spát jsem šel pozdě, vstával relativně brzo. Na sobě tepláky a vytahaný tričko - velkej hloupej buben. Po celej den se potácím s mrchou únavou. Pracuji na projektu, kterej je rozdělán už moc dlouho. Koukám do záře monitrou a dobrovolně si pálím svůj zrak. Jednou se probudím jak ten chlapík z instruktážního videa Falloutu, který si zapomněl nasadit ochranné brýle. Kreslená postavička z 10 let staré hry. Skvělý osud. GO PipBoy, GO.

Možná když už je ten řetěz stereotypu moc dlouhej, mozek se vzepře. Chce změnu a taky ji dostane. Vytvoří bublinu teplé iluze a zavře vás do ní. A já si to užívám. Samotný v bytě pozoruju tmě ustupující šero, žlutou záři pokojové žárovky a ušima nechávám proudit nepopsatelné tóny Precisous, Suffer Well, Macro, Introspectre a dalších neuvěřitelných průvodců na cestu mimo zdegenerované tělo a mysl. Je to přesně jak tenkrát.

Přemýšlím nad tím, proč se tak nemůžu cítit pořád. Stačí zastavit čas, nenechat den svítat, winampu nastavit Repeating a okořenit okamžiky něčím jedinečným. Možná siesta voňavého zeleného pokouření by nádherně prohloubila současný stav. Krásné pomalé milování by též určitě neuškodilo. Nic z toho dnes nebude.

See the microcosm
In macrovision
Our bodies moving
With pure precision
One universal
Celebration
One evolution
One creation

Něco na mě leze a já z toho dělám filozofický koutek. Měl bych se stydět. Možná za to může přepracování, prázdný žaludek, ospalost, nebo jen touha vyhnout se dělání čehokoliv. Třeba je to projev odumírání šedé kůry mozkové. Smrt si vybírá...ráda.

Někdo přišel. Prasknutí balónku a konec? Spíše pocit, kdy po příjemném milování máte chuť schoulit si svůj protějšek k sobě a usínat nehledě na čas.

Tak jsem měl nakonec pravdu? Pomiloval jsem se sám se sebou? Moje ruce celou dobu na klávesnici, klepajíc do rytmu Depeche Mode. Nevím. Dělalo by to ze mě emocionálního perverzního úchyla? Nemyslím, že mi na tom záleží. Mám vůbec potřebu plivat svoje nepopsatelné emoce na elektronickou obdobu papíru? Mílý deníčku, bla bla, trapas. Jsem snad uspokojený z pocitu se ventilovat? Překvapivě ne.

Táhni, AlterEgo!

[::...hmmm...::]

Komentáře

Doporučeno

Kategorie