Filmy vs. seriály - [0:1]

Při nedávné cestě z našeho líbezného města jsem narazil na zajímavý jev. Procházel jsem právě kolem jediného městského málo navštěvovaného kina a jako vždy jsem si prohlížel plakáty a programy na filmy současného měsíce. Musel jsem se vnitřně pousmát nad pohledem, který se mi naskytnul a který jsem si samozřejmě hnedle musel vyfotit.

Šlo o plakáty na filmy Bathory, The X-Files: I Want to Believe (Akta X: Chci uvěřit) a Get Smart (Dostaňte agenta Smarta). Všechny tyto filmy mají 2 věci společné. Jednak kvalitou nedosahují nijak vysoko nad průměr dnešní kinematografie a především v nich v roli hlavních postav účinkují herci, vyskytující se jako hlavní postavy i v různých seriálech.

Anna Friel, herečka, jenž si pan Jakubisko vybral do svého hype filmu Bathory, hraje už nějakou tu dobu hlavní postavu ve velice originálním a nezvyklém seriálu Pushing Daisies (hodlám o něm určitě psát někdy v budoucnu detailněji).  Pushing Daisies je retro-pestro-barevný svět, který se prostě lépe popsat nedá. Musí se vidět. Seriál okouzlí již popsaným prostředím, záměrným vyumělkovaným přehráváním herců, bláhově naivním smýšlením světa a celkově originální myšlenkou příběhu, od které se odvíjí další dění. Sledovat Pushing Daisies je jako pohádkově snít o 60. letech, kdy prožíváte svou největší lásku a mozek vám v tomto snu žene vše do „krásných" extrémů.

David Duchovny, obecně známý herec z velice dobrého seriálu X-Files (Akta X), si nedávno zahrál i v druhém celovečerním filmu se stejným názvem. V současné době už nás druhou řadou seriálu Californication (o něm napíšu na 100 %) přesvědčuje, jak krásné je být zvrhlým chlípníkem. David Duchovny tam bourá mnohé morální bariéry a zažitá tabu ze „slušných seriálů", aniž by se tím snažil samoúčelně šokovat. Vytvořil tím postavu, které se svou výrazností vyrovná málokterá, především díky skvělému hereckému výkonu. Bezmezně věřím, že je takový i v osobním životě :).

Jako posledního jsem si nechal herce se jménem Steve Carell. Vidět jste ho mohli ve filmech 40 let panic, Božský Evan, nebo ve výše jmenovaném Get Smart (Dostaňte agenta Smarta). Steve už ale od roku 2005 hraje v seriálu The Office (remake anglické verze z roku 2001). Jeho hodně kontroverzní a nepochopenou rolí jsou starosti managera regionální pobočky papírenské společnosti Dunder-Mifflin. Sitcom, točící se v kanceláři právě této papírenské pobočky, je přeplněn rozdílnými charaktery a typický výjimečným způsobem, jakým je natočen. Celé dění je snímáno coby nějaký anonymní realitní pořad. Tvůrci tento fakt velice dobře využili, když se kamera někdy dostává do zajímavých situací.

Když jsem tak stál u kina a zíral na ty plakáty, jasně jsem si uvědomil, že všechny tyto seriály jsou o třídu lepší jak právě hrané filmy. Hrát v celovečerním filmu vysílaném v kinech po celém světě je pro herce určitě veliký sen. Oproti hraním v seriálu to bude bezpochyby i finančně mnohem více zajímavé. Přesto mě ale napadlo, zda si i herci uvědomují, že jejich účast v těchto seriálech má mnohem větší uměleckou hodnotu. Být hercem, jsem mnohem více hrdý na účinkování v jednom ze zmíněných seriálů, než abych si zahrál Čachtickou paní, ze které lidi odcházejí uprostřed promítání.

Cestou domů jsem omílal nad vším možným o filmech, naproti nimž stojí seriály, a došel k tomu, že i já se koukám na filmy velice sporadicky a to pouze na „zaručené trháky". Pokud už si najdu čas, abych odběhnul od práce či jiných věcí, a uvelebil se u PC z důvodu relaxace, volba skončí v drtivé většině případů u seriálu nebo hry.

Seriály prostě poskytují větší uspokojení než filmy

Pokud chvíli dumáte nad důvody, proč tomu tak vlastně je, zjistíte, že odověď není nijak těžká.
Na jedné straně tu máme filmy. Většinou se v nich točí mnohonásobně větší peníze než v jednom díle (nebo celých sériích) seriálu. Hrají v nich známější herci, hudební stránka bývá brilantní, jsme svědky neuvěřitelných akčních scén či hororových mrtvičních stavů.

Naproti tomu nám stojí seriál. Drtivou většinu herců vidíte poprvé v životě, rozpočty se tlačí na co největší minimum, protože finanční žilou tvorby seriálů bývají většinou samy televizní stanice. Zisk, který se jim vrátí, bývá převážně z reklamy, kterou do seriálu umístí, popřípadě odprodejem seriálu jiným televizím. Nikdy si ale nebudou ani zdát o příjmech rekrutovaných ze statisíců návštěvníků kin. Z tohoto hlediska se nedočkáte téměř žádných „úchvatných" scén, výprava bude minimální nebo nulová (sitcomy), hudební doprovod je až na výjimky také velice sporadický.

V čem to tedy je, že jsou seriály v mnohých případech o tolik lepší?

2 hodiny - seriály mají PROSTOR

To je hlavní nevýhoda filmu a tvůrci jsou si ji vědomi, a proti ji zakrývají pod úžasné scenérie a slavná jména herců. Film, který trvá 2 hodiny, vám nikdy nedovolí sblížit se s postavami natolik, jak je to možné v seriálech. Ve filmu se musí režisér sakra ohánět, aby mu divák během těch 2 hodin uvěřil jeho svět.

Kvalitní seriály v tomto mají neuvěřitelnou výhodu. Pokud má seriál špatný scénář, špatné nelogické postavy, nikdy to ničím nespravíte. Když se jedná o pravý opak, je to zlatá cesta do divákovy duše. S kvalitně napsanou postavou se člověk sžívá velice snadno. Během několika dílů se dá říct, že s postavou žijete. Víte o ní 10x více, než co jste si o postavě ve filmu mohli vůbec myslet. Nejde o faktický výčet věcí, co slyšíte, ale věci mezi řádky, které poznáte z pozorování detailů. Scénáristé a režiséři v seriálech to vědí a svůj um tomu přizpůsobují. To, co se děje v posledním díle Six Feet Under, je naprosté citové vydírání, které rozbrečelo každého člověka, kterého znám, co seriál viděl. Nic tak silného jsem ve filmu ještě nezažil a ani to nebylo možné. Takovou sílu má pouto mezi postavami, které znáte 5 řad.

Série s kvalitně napsanými postavami se stanou vašimi kamarády, 2 série a jsou to vaši dobří přátelé, 3 série a jsou to vaši nejlepší přátelé, 4 série a nemůžete jinak, než je bezmezně milovat a strčit za ně ruku do ohně, 5 sérií a postavy se stanou vámi, vy se stanete postavami...

Nyní by se mohlo zdát, že vytvořit seriál == záruka úspěchu, ale ono vytvořit na papíře smysluplnou postavu, která bude osobitá a přes herce ji vdechnete život, není v žádném případě nic jednoduchého. Pokud se to ale povede, jako například ve zmiňovaných seriálech, koukáte pak na obrazovku úplně jiným pohledem, aniž byste si to uvědomili.  Jakékoliv dění na obrazovce se pak na vás promítne několikanásobně silněji než u pasivního filmu. Vtípky jsou aktuálnější, drama více osobité, všímáte si více detailů, to vše proto, že jste součástí a děj se týká vás samotných.

Samotnou myšlenku samozřejmě nelze brát v absolutním smyslu seriál > film. Jsou tu geniální filmy, kterým stačí mnohem menší prostor, aby vykouzlily mnohem silnější pocity i atmosféru. Stejně tak je tu hrozná kupa odpadního materiálu i v seriálech.

Hodně také záleží na člověku samotném. Dnešní přemlsané mladé generaci nejsou myšlenkově bohaté seriály typu Six Feet Under po chuti. Jsou na ně moc těžkopádné a pomalé. Je pro ně mnohem snadnější sousto jít na 2 hodinky do kina, rozplývat se nad hýřícími barvičkami a další den si nepamatovat, o čem film byl.

Mým dlouhodobým názorem je, že jakékoliv dílo musí mít nějaký důvod, myšlenku či pointu, kterou si z něj odnesete. A z tohohle hlediska mají seriály mnohem větší možnosti, pokud jim dáte šanci.

[:: ... aneb jak AlterEgo objevilo Ameriku... ::]

Komentáře

Doporučeno

Kategorie