Je to zajímavý pocit být dějově zasazen do příběhu, který je známý z vyprávění původní hry. Koukat z jiné perspektivy na sled událostí, jejichž vyvrcholení nezadržitelně spěje do již odhalených karet, má přesto svoje kouzlo. 

The Last of Us je dospělý, od klišé na hony vzdálený temný příběh o kráse i zvrácenosti lidské duše a především o tom, jak ta hranice může být k našemu překvapení tenčí, než bychom si přáli. 

Snažit se zařadit Pony Island do nějaké zavedené kategorie, může způsobit bolehlav. Jasan, je tam trošku primitivní plošinovky, nějakej ten rébus, i trošku z toho hidden objects by se tam našlo. Ale ta hra není ani jedno z toho, ba ani kombinací výše vypsaného. Myslím, že by se dost dobře dalo podobným hrám založit kategorie „vyjebávakčy“, odpusťte ten výraz. Ale přesně to ta hra dělá. Vyjebává s hráčem od začátku do konce. Téměř vždy je o krok před vámi. A to je sranda, pokud se umíte zasmát sami sobě.

Ke hraní Layers of Fear jsem přistoupil poctivě, jako ke každé další hře. To znamená hraní za uplné tmy, prostorový zvuk, sám v místnosti, v mém případě celém bytě. Hře pak nekladete žádné překážky v tom, aby vás kompletně pohltila. A to je u Layers of Fear dvousečná zbraň. Cítit silnou atmosféru je skvělá věc, ale měnit si spodky, křičet ve tři ráno a ujišťovat se, že to píchnutí po celém těle nebyl infarkt, jsou zážitky ze zcela jiného soudku.

Brothers: A Tale of Two Sons je skvělá hra ze tří důvodů, z nichž ten třetí, nejdůležitější, posunul hru z kolonky dobrá na nezapomenutelná.

Ouch. Tak po sérii dobře hodnocených her, se poprvé musím rozejít s veřejným míněným. Tomb Raider rozhodně není devítková hra. Má své nepopiratelné klady, dolů ji však sráží neodpustitelné věci.