Jim Jarmusch je zvláštní režisér. Spousta lidí by ho bez váhání označila za nudného, kdyby jeho filmy viděla. O to více uznání se mu dostane od ostatních. Jarmuschova filmografie na ČSFD krom jedné modré září červeně jak továrna na komunistické transparenty. Z cca 15 kousků jsem viděl pouze 3, respektive 6. Naše poprvé se událo u filmu Ghost Dog - Cesta samuraje. Tehdá o něco více naivní a hloupý Ondřík byl tímto filmem naprosto zmaten a unešen současně. Nejen že čekal úchvatné japonské souboje, které nedostal, ale především měl z filmu pocit, který předtím dříve nezažil. Bylo to zvláštní, táhlé, s vyšší pointou, než kterou jsem viděl tehdy v prázdném obývacím pokoji po půlnoci na ČT2 v originálním znění a s titulky - pro kohokoliv dříve nezvyklý jev. Teď si dokonce matně vzpomínám, proč jsem chtěl film tolik vidět. Velká reklama v časopisu Score nebo GameStar mě upoutala :). Druhým filmem jsou Coffee and Cigarettes (Kafe a Cigára). Je to spojení několika příběhů (krátkých filmů - kraťasů), mezi kterými jsou i Káva a cigarety 1.-3. díl od Jarmusche. Posledním kouskem jsou právě Broken Flowers a rozhodně nebudou tím posledním, čím mě Jarmusch potěší.

Určitě to znáte, když přijde ta chvíle, kdy sex už prostě není to, co býval. Nejdříve to svedete na momentální přepracovanost, poté na drobné hašteření a že je něco v nepořádku, vám začne být jasné, když už nepomůžou romantické svíčky, barevné pilulky a k čertu ani ta trubka od vysavače. Hledat chybu v sobě je vůči vašemu dokonalému egu samozřejmě čistá emocionální sebevražda, a tak obrátíte prozíravě káravý pohled na protějšek, s kterým den co den uléháte a sdílíte lože, abyste poznali, že SPÍTE S PRASETEM!

Soutěž Big Brother je v plném proudu, zbývá posledních pár soutěžících. Tam venku, za zdmi studia, se ale začíná cosi dít...něco podivného, krvavého, nezvratného. Televizní štáb ani soutěžící ještě netuší, že už zanedlouho budou mít jiné starosti, než jak si vzájemně nelézt na nervy. Zombie epidemie je tady a je potřeba se jí postavit tváří v tvář. Nic jiného totiž ani nezbývá. Toť hezký popisek ze stránek csfd.cz

Dnes jsme měli po delší době šanci shodit ze sebe zimník a naraženou beranici, vkročit naplno do polozasněžené ulice a z plna hrdla spusit tu našu... „Walking On Sunshine uuuuuuuu uuuuuuaaaa". Věru, žádný hic to zrovna není, ale pro naše kratičké zamyšlení stačit bude.

ICQ jako program už nepoužívám řadu let. Tehdy ještě kvalitní ICQ 2003b hyzdilo moje PC velice krátkou dobu. Do dnes používám Mirandu v nejrůznějších pack variantách. Spousta lidí se dušuje tím, jak je alternativní a používá něco jiného než  ICQ. Stejně jako je v módě nadávat na Microsoft, Visty, ATI/NVIDIA karty, AMD/Intel procesory, ceny her, cenu hudby, ceny rohlíku i cenu nejlepších hospodských brambůrek, stejně tak se s oblibou nadává na ICQ. Je to prostě trend. Že jde nejvíce slyšet lidi, kteří o dané problematice vědí asi tolik, co já o přípravě kuřete vindaloo na kari, už raději pomlčím.

Po mém malém výletu vystupuji z vlaku. Ponuré cestování se rázem rozjasnilo bílou. „Snížek dědo! Snížek." Pár minut pěšmo mě ještě čeká, tak si spolu užijeme. Snášely se k zemi větší a větší, můj úsměv blbší a blbší. Každý by to měl zažít poprvé takové, aby měl na co vzpomínat. Sibiřští paragáni padali jeden za druhým. Před 20 lety by byly jistojistě jak polovina mé hlavy...bez uší. Evokující představy mě donutily ke klusu. Musel jsem si tu nádheru zvěčnit. Facka zprava, facka zleva. Usmíval jsem se jak IQ zbavený. 20 let už jsem nic takového nezažil. Nemohl jsem tomu uvěřit, že je něco takového možné.