Umírám do sebe

Nedávný rozhovor s kamarádem se točil o jistých náladách a pocitech, které člověka párkrát za život dostanou. Prý „piš si deník, to pomůže, ale nepiš nic na net". Hezké. Pokud by mé písmo nespadalo do kategorie egyptských hieroglyfů a já na svém stole našel kousek čistého papíru, určitě bych tu myšlenku zvažoval. Vypláznout celé své černé svědomí napospas internetu, po zralé úvaze, také nebude nápad roku. Jsou věci, kterým se blízkým svěřit nemůžete, ať už z důvodu přílišné abstraktnosti, která by mě postavila do role zakomplexovaného intoše, nebo z pohnutek ryze soukromých. K terapeutovi nechodím, v kostele mi hrozí upálení. Komu se tedy člověk může vypovídat, aniž by si platil erotickou linku nebo má natolik rád svého psa?