• AlterEgo
• Cinema
• GameArt
• Juke-box
• Photography
• Headwork

Umělecký orgasmus v rádiové hlavě

Hudební koncerty jsou zvláštní události - zhmotnění platonických lásek a božských idolů pár metrů od vás (při troše štěstí, menšího či většího), živá reprodukce stokrát omílaných tonů v mnohdy pochybných kvalitách od vypilovaného originálu a v neposlední řadě zešťíhlovací kůra vašeho účtu spojená s vyčerpávající cestou a čekáním.

Důvodem napsání článku byl nedávný (včil už dosti dávný) jedinečný koncert Radiohead, kteří poprvé za svou dlouhou kariéru hráli v ČR. Rozbourat zažité klišé o „dokonalosti a jedinečnosti" koncertů jsem se rozhodl poté, když jsem nedokázal odpovědět na otázky „Tak jaký to bylo?".

Radiohead je pravděpodobně moje nejoblíbenější kapela, jejíž hudební kvalita je dosti kontroverzní záležitostí a určitě o ní ještě napíšu článek. Koncert byl kritikou hodnocen velice kladně. Byl jsem snad zklamán, když nedokážu říct, že koncert Radiohead byl nezapomenutelný? Rozhodně ne. Pouze jsem byl nucen odpovídat, že to byl zážitek vskutku nepopsatelný. Tuším, že jsem si z koncertu odnášel jiné zážitky, než řada lidí, kteří si tam prostě šli poslechnou řadu skladeb, které znají nazpaměť, a pak si pouze zanadávali na ty, které jim chyběly.

Pro mě to byly dvě hodiny plné abstraktních a pocitových zážitků. Kdosi v jedné diskusi napsal, že byl skoro celý koncert v transu. Ač to zní kýčovitě, musím dát za pravdu... Až na výjimky se nějak zřetelně nepamatuju na samotné skladby, jejich pořadí, ani lidi okolo (až na sympatickou Rusku lehce menšího vzrůstu, silně mi připomínající osobu, jež neměla ze třetí zóny takový výhled ;-).

Při poslechu z části posloucháte to, co se hraje nahoře, a z části vaši zažitou melodii v hlavě. Zvláštní chemie zapůsobí, že ignorujete lehce falešný zpěv a hudební přehmaty. Že koncert nebyl dokonalou replikou originálu (přesto se jí až nezdravě blížil), jsem udiveně zjistil až při poslechu kvalitního záznamu celého koncertu. Narovinu se dá říct, že si na koncert nejdeme poslechnout kvalitní hudbu, pouze navodit známé melodie a nasát atmosféru - to je, oč tu běží.

Rozhodně bych na místě ale vyvrátil fakt, že u koncertu má jít o šou a divadlo. Ať se umění prolíná, ať jsou tvůrci kreativní, ale nedělejme z toho divadlo. Jezdící fára, tuny doprovodných tanečníků, naivní ohňostroje, z hlavního aktéra se valí hektolitry umělé krve a na pódiu ani jeden hudební nástroj. Tož, co to je? To není budování atmosféry, to je divadlo. Co do atmosféry by se mohl leckdo od Radiohead učit. Celý dokonalý zážitek v podobě hudby byl doprovázen silnými detaily. Ať už jde o originálně pojaté světelné trubice stavěné do prostoru, neuvěřitelně originální režii živých kamer nebo samotnou přítomnost Thoma Yorka.

Hlavní ikona Radiohead je silnou veličinou doplňující skvělou atmosféru koncertu. Toto neoholená hromádka neštěstí, zmítající se věčně ve svých depresích a vyznačující se vadou ve svém víčku, dokáže svou hudbu prožívat jako nikdo jiný. Profláklý výraz „epileptické tanečky" pro jeho roztodivné kreace však použít musím. Toto je nefalšovaná hudba a její procítění. Zahrabte se s nějakými trapnými tanečky polonahých prsatic v obležení svalnatých černochů. Dejte palec nahoru pro chvějícího se bezdomovce!

Objektivně byl koncert téměř bezchybný. Snad nebyl nikdo, kdo si ho neužil. Čekání tolika let se rozhodně vyplatilo. Mnozí byli nespokojeni se set-listem, když viděli, jaké hity chlapci hráli v Polsku. Hudba Radiohead ale není v žádném případě o hitech. Mají sice pár silnějších a známějších kousků, ale dokáží rozložit kvalitu do celého alba neuvěřitelně rovnoměrně. Ono není divu, protože to tam prostě nacpou až po okraj.

Po zpětném přečetní řádků, co jsem napsal, jsem si uvědomil, že jsem neřekl nic podstatného. Není to recenze ani popis. Nezaujal jsem žádný vyhraněný postoj, ani nepředvedl kvality Radiohead. Co chtěl tedy básník říci? To netuším, verše mi nejdou.
Já chtěl ale v kostce upozornit, že koncert je masovým vnucením určité dokonalé myšlenky více, než cokoliv jiného, a mnohdy degraduje samotnou podstatu hudby uplně někam dolů, což si divák (posluchač?) samozřejmě v dobré víře nepřipustí.

Jestli pro mě byl koncert Radiohead davově zkaženou alternativní verzí poslechu úžasné muziky, do které jsem se tak nemohl ponořit, nebo emocionálně velice silně nevšedním zážitkem, který vám místo jasných detailů a vzpomínek nabídne pouze jakýsi celistvý "pocit", toť otázka pro básníka.

Video

Pár ukázek pro nasátí úžasné atmosféry koncertu.

Lucky

Jedna z nejkrásnějších rockových balad. Zazněla například i v úžasném seriálu Six Feet Under.

A Wolf At The Door

Velice silná skladba, která ukazuje, jak ji Thom Yorke intenzivně prožívá.

The Gloaming

Naprosto psychadelický zážitek naostředný zelenou schizofrenií. Přímo na place tvořený mix pouštený přes originál včetně chaoticky sympatického tance tvoří neobyčejnou podívanou.

Videotape

Čistokrevná melancholická balada z alba In Rainbows. Stejně jako řada dalších skladeb je i tato prakticky k nerozeznání od originálu. Tak moc kvalitní koncert byl.

Idioteque

Epileptický taneček Thoma Yorka se pravidelně projeví u nářezu s příhodným názvem

Obrázky

Pár obrázků, včetně těch, na kterých byla zachycena moje maličkost. Na prvním jsem označen, na druhém vyčnívá moje ego záhadně silou vůle.

Sepsáno 22:09 13.4.10
do kategorie Juke-box
Shlédnuto 494x
Sdílej článek: