Tomb Raider: Lara je zpět - recenze

Ouch. Tak po sérii dobře hodnocených her, se poprvé musím rozejít s veřejným míněným. Tomb Raider rozhodně není devítková hra. Má své nepopiratelné klady, dolů ji však sráží neodpustitelné věci.

Na obranu hře musím říct, že ji hraji 5 let po vydání. A to už v herním světě nějakej ten pátek je. Na některé hry taková doba nemá vůbec vliv, některým zase ublíží dost. Pokud jsem ale jako poslední hry dohrál Life is Strange, Horzion Zero Dawn, Uncharted 4, The Last of Us a The Last Guardian, člověk se prostě podvědomě neubrání srovnávání. Ne nutně na přímo, ale má z těch her nastavenou jakousi laťku na určité oblasti a když vidí, jak mnohdy až směšně je v dané oblasti Tomb Raider pozadu, tak nelze být nekritický. Kdo ví, možná před pěti lety a před těmito hrami (pár těch her je ještě starších) bych hodnotil sérii restartující Laru jinak.

Nejdříve to dobré. Hra má rozmanitou hratelnost. V řadě ohledech dá hráči větší volnost, než lineární Uncharted. Dohrál jsem hru na 100% ve všech kapitolách. V tomto mě Tomb Raider dostal. Miloval jsem chvíle v nových oblastech, které jsem mohl volně prozkoumat a hledat způsoby, jak se dostat k místům, kde byla nějaká relikvie. Některá z nich byla v době objevení nedostupná, dokud nezískáte určité vybavení nebo sklil. Ten pocit, kdy se vrátíte do dříve objevené oblasti, ale dostanete se do nových míst, pohladí vašeho objevitelského ducha. Co na tom, že děj vám říká, že nesmíte ztratit ani minutu, zatímco nedomyšlená snaha o iluzi kompletně přístupného ostrova vám dovolí chodit sem a tam.

Samotná nová Lara je ohromným krokem vpřed. Byť je to fyzicky stále krásná žena, technicky skvěle vymodelovaná, navíc s měnícím se opotřebováním oblečení, pryč je myšlenka na herní sex-symbol. Lara je především duševně vyzrálá a statečná mladá slečna a toto sdělení hra dává najevo naprosto jednoznačně.

Tak nějak bohužel musím s klady končit. Zdá se mi, že celý zbytek hry, pokud neskončil přímo katastrofou, má hodně velké mezery.

Audiovizuál byl v roce 2013 asi top. Tedy z technického hlediska. Z jakéhokoliv jiného pohledu je to slabota. Přesně to, co jsem chválil na Uncharted 4, Tomb Raiderovi zoufale chybí. Když se kouknete na scénu v Uncharted (především 4. díl, přiznávám), naprosto jí věříte – tak nějak podvědomě je vše, kde má být, zvlnění krajiny vypadá realisticky, stromy jsou jak kdyby tam vyrostli, tráva neroste kde byste ji nečekali, celý svět je zaplněn nespočtem unikátních objektů, které máte pocit, že tam leží už stovky let, že je tam posadil nějaký obyvatel třeba sto let nazpět a že se na nich podepsal čas. Doslova koukáte na virtuální ztvárnění reálného prostředí, vůbec vás nenapadne, že za tím stojí nějaký designér.

Tomb Raider je v tomto ohledu zcela jiný kafe. Celý svět ostrova je nudná stereotypní zeleno hnědá šeď. Stále dokola vídáte ty stejné objekty, tvář krajiny je nerealistická, za vším vidíte, jak designér dostal model a ten někam ledabyle plácl. Připadáte si spíše jako ve stavebnici poskládané z omezeného množství kostiček. Věci se nacházejí na daných místech, jen protože je tam designér potřeboval, přestože působí jako pěst naoko. Vše je podřízeno hernímu designu, vše na vás pořád křičí, že takhle to být nemá, že takhle je to špatně. Tady už nejde o grafiku, jde o to, že celou dobu hratelnosti se cítíte, že tady něco nehraje. A přesně víte co.

Problém je i s dříve vychválenou hratelností. Ono to s ní není tak horké. Hrál jsem na těžkou obtížnost. Těžší není. Jejda jak ta hra byla lehká. Nejsem žádný hardcore player, ale delší dobu používám těžší obtížnosti her, protože „normal“ se z dob, co jsem začínal, posunul trošku jinam. Pokud ale i na těžkou obtížnost jsem neustále ve stavu, kdy nepřáteli projíždím jako horký nůž máslem, je něco špatně. Znáte takový ten pocit, kdy si rádi sbíráte náboje a snažíte se pracovat s nimi efektivně, tzn. střílet nejdříve ze zbraně, co jích má více a podobně? Tak na to zde rovnou zapomeňte. Celou hru jsem byl permanentně ve stavu, kdy jsem za sebou nechával desítky krabic od nábojů (na naprosto nerealistických místech :)). Ta hra vám náboje prostě cpe do chřtánu. Jsou všude. Ten pocit nedostatku nikdy neokusíte. Pořád se na zemi budou válet náboje, které nemůžete sebrat, protože máte všechny zbraně plné. I při maximálním vylepšení.

Hra se snaží být jednoduchá i v dalších zcela očividných situacích a nechápu, jak tohle může hráče uspokojit. Vezměte si situaci, kdy se vás hra snaží donutit hrát stealth. Tzn. musíte vyvinout určitou snahu, aby vás nepřítel nespatřil a budete odměnění tím, že nevyvoláte poplach. Tomb Raider vás ale nesčetněkrát postaví před situaci, která je NULOVÁ výzva. Doslova. Naoko například nechá projít dva, ale i tři strážné. Udělají pár kroku a pak všichni tři zůstanou stát. Rozestavěni vám a sobě navzájem zády :D A takhle stojí a stojí a čekají, až nudně vezmete luk, zastřelíte jednoho do hlavy, druhého do hlavy, jdete si udělat čaj, dáte toaletu, díl BoJack Horesama a pak teda zabijete i toho třetího. Tohle prostě není správné. Ještě chvíli tímto směrem a budeme před obrazovkami jen mačkat jedno tlačítko a když ho zmáčkneme 10x, konec hry, vyhráli jsme. Tenhle herní přístup bohužel extrémně kazí jakékoliv ponoření do hry.

Ale to vše výše uvedené jsou jen takové drobnosti v porovnání s tím nejhorším. Příběh, charaktery, dialogy a prakticky cokoliv se v té hře stane. Tak extrémně naivní a hloupoučký béčkový děj jsem už hodně dlouho neviděl. Člověk se chytá za hlavu a říká si, jak něco tak trapně legračního může dostávat devítkové hodnocení. Narovinu. Ta hra je z příběhového hlediska brak, především proto, že tvůrci neumí pracovat s atmosférou. Myslí si, že když chtějí vyvolat napětí, musí udělat 10 velkých výbuchů. Myslí si, že když vás chtějí rozesmutnit, musí nechat nějakou postavu umřít. Myslí si, že když vás chtějí rozesmát, musí … ne počkat, v Tomb Raiderovi naštěstí žádný humor není … kromě toho nechtěného.

Ve hře umírají postavy. Ve hře je hodně akce, výbuchů a Lařinných kaskadérských kousků. Čest asi dvěma výjimkám, ale na vše ostatní jsem koukal jak sociopat. Ta hra ve mně nedokázala vyvolat sebemenší emoce. Na klišovitých postavách mi nezáleželo, protože to byla stereotypní nesympatická předvídatelná banda sypající nepochopitelné hlášky. O Laru jsem se při akci nebál, protože vše bylo sterilní, nucené a v dané situaci nepřirozené. A to jsem ten poslední člověk, který by měl problém s empatií. Nejedna hra i film mě dokázali dostal do kolen i rozbrečet. Mnohdy i dost intenzivně.

O samotném příběhu se nemá cenu ani zmiňovat. Ok, nebudu extrémně tvrdý. Ono je to něco na úrovni blbostí z Uncharted 1-2. Ale tady jsou ty nesmysly o tolik křiklavější. Ta hra se je raději ani nesnaží vysvětlit, protože ví, že to nedává absolutně smysl. Celý ostrov je přehlídka naprosto nerealistických míst a absurdních situací. Tam, kde Uncharted pomrkává ve stylu Jamese Bonda, protože si je vědom své popcornovitosti, tam se Tomb Raider tváří smrtelně vážně.
Postupem času jsem se dostal do fáze, kdy to nešlo brát vážně a věcem na obrazovce jsem se musel začít smát. Jinak bych to duševně asi neskousl.

Nechci přímo tvrdit, že je Tomb Raider jen hezké (ani to ne) pozlátko s prohnilým vnitřkem. Myslím, že Tomb Raider měl smůlu a ve snaze zavděčit se všem, jak se to od restartu série čekalo, vložil moc energie do bezproblémově hratelnosti a přehlížel u toho dost věcí, které dělají hru kvalitní.