zobrazit rychlé menu
hlavička

Stephen King - IT (TO) – alternativní konec

Noc co noc jsem se zahrabával do peřin v temném pokoji liduprázdného bytu. Kýbl pod postelí ulehčoval noční zákaz návštěvy WC. Atmosféra ideální. Po pár týdnech a doslova tisíci stránkách přišlo poměrně jednoduché prozření. King je úchyl a já zklamán.

IT (TO), jedna z nejznámějších knih, ne-li vůbec nejznámější dílo od Stephena Kinga. King je king. Říká se to, tak to musí být pravda. Je to mistr hororu, prý. I když on ty horory vlastně ani moc nepíše. Ale když ono je to takový chytlavý, tak on už s tím nějak dožije.

Je to stejně kulišák, ten Štefan Králuj. Napsat knížku na tisíc stran, která by šla seškrtat na třetinu, to neprojde každému. V roce 1990, kdy IT vyšlo, vám toho publisher asi dovolil více. Zvlášť se 17 víceméně úspěšnými romány za zády a spokojeným výrazem z trošky toho alkoholu v krvi. A kokainu. A Valia. A trávy, Xanaxu, Dextrometorfanu, … Prostě kulišák.

Mně tehdá byly 4. Nějakých pár let na to jsem v televizi jako dítě viděl pár sekund z filmové adaptace. Několik vteřin bizarní scény s klaunskou postavou ve mně na dlouho zakořenily jistotu, že strach není pouze doménou příšer mé dětské představivosti.

Stačily dvě dekády občasného měnění prostěradla a Ondřej se postavil původnímu zlu čelem. Ve skutečnosti jsem na těch 20 let na TO zcela zapomněl. Nikdo o něm nemluvil, nikde nevykukoval žádný spoiler ani kulturní narážky nebo memy. První otočená stránka tak nebyla poskvrněna žádnými očekáváni ani odhaleným příběhem. Ve vzduchu se jen stále vznášela dekády stará vzpomínka na podivno.

Noc co noc jsem se zahrabával do peřin v temném pokoji liduprázdného bytu. Kýbl pod postelí ulehčoval noční zákaz návštěvy WC. Atmosféra ideální. Po pár týdnech a doslova tisíci stránkách přišlo poměrně jednoduché prozření.

King je úchyl a já zklamán. Po surovém temném úvodu (150 stran) se TO promění v trošku drsnější verzi Hochů od bobří řeky. Budiž. Na dalších 650 stranách King dokáže skvěle prokreslit postavy, nastavit pravidla světa, poodhalit jeho tajemství a mezi řádky nechá čtenáře najít a vyslovit znepokojivé otázky, které ho i s vlastními verzemi vysvětlení ženou do závěrečného 200 stránkového finále.

Tam ale manželka zřejmě zapomněla Štefimu zamknout šuplík s jeho bonbónky a hroznovým cukrem, protože King na čtenáře právě vychrstnul směsici absurdit, pohádky a zbytečných nechutností. Čtenářova levá hemisféra spáchala sebevraždu. Logika se stala prázdným výrazem. Chování TOho na předchozích 800 stranách lusknutím prstu pozbylo smyslu. Pravá hemisféra se nervózně usmívá a přešlapuje ze strany na stranu. Je jí trapně.

Mohli bychom rozebrat konkrétní situace. Nechvalně známou pedofilní sexuální scénu, mluvící gigantické želvy plující vesmírem, gigantické želvy plující vesmírem a blijící galaxie, léčící erekce z cyklistiky nebo především entitu, která i se svými nezměrnými schopnostmi nedokáže přes své dětinské chování a uvažování zabít pár dětí, respektive dospělých.

Nemělo by to smysl. Při závěrečných stránkách, kdy intenzita absurdit nepolevuje, jsem si uvědomil, že TO nikdy nemělo být něčím víc. Je to takový malý podvod, kdy autor poruší pravidla vlastního světa. Jeden z největších hříchů spisovatele.

A to je strašná škoda, protože ten příběh má velký skrytý potenciál. Kapitola, kdy TO přilétá na zemi, mně nedovolila od stránek odtrhnout pohled. Spustila příliv vlastních teorií odhalujících mytologii světa. A dvě celkem zajímavé z toho vyšly. Jedna využívající křesťanství, jež tak staví biblické příběhy do trošku jiného světla. A druhá si lehce bere na pomoc sci-fi, alá druhá řada Fargo. Nechám si je obě v šuplíku pro tetičku inspiraci.

Přesto jsem se v rámci jednoho cvičení rozhodl napsat zkrácený alternativní konec. Béčkovou tématiku příběhu už neodpářu – naopak jsem na ni s radostí navázal. Chtěl jsem však změnit pohled na TO. V mých očích by mělo jít o tajemnou entitu s nepředvídatelnými úmysly, jejíž akce odpovídají moci, kterou disponuje. Čili asi toliko, co čtenář vnímá prvních 800 stránek, než se ukáže, že jde o urážlivé dětinské zvířátko hnané základním pudem obživy, které nedokáže ovládat svoje téměř božské schopnosti.

Díky otevřenosti řady momentů v příběhu lze změnou jeho konce změnit i jejich vyznění a následná interpretace, stejně jako celkový nádech. Místo pobíhajícího měňavce s vidinou plného bříška tu máme bytost s až mrazivě podobnými motivy běžných lidských šáhnutých vrahů. TO touží vidět strach, na určité mentální úrovni ho dokáže číst a nasávat, což mu dělá dobře – určitě po tom maso lépe nechutná ;-) .

Další jeho motivy však nemusí dávat smysl, což vychází z jeho samotné podstaty, kdy si neumíme představit, jaké podněty takovou formu života ženou vpřed. Není to člověk. Což otvírá další dveře nejistoty, co od TOho čekat.

TO je v mém podání každopádně enormně nadřazenou životní formou. Předchozí konání, kdy děti nezabilo (přestože mělo moře příležitostí) a dokonce se nechalo „zahnat“, bude vnímáno jako obyčejná hra kočky s myší. Při moci, kterou TO vládne, není možné TO jakkoliv porazit. Opravdu žádné „básničky“ nepomohou.

Zkusit vdechnout konci jinou, realističtější atmosféru, jsem si náramně užíval. Vzít skvěle napsané postavy, nechat je čelit novým situacím a zobrazit je tak v novém světle, za to stálo. Bavilo mě protkat můj konec nenápadnými narážkami na původní příběh, stejně jako se naladit na původní béčkový nádech typický pro tehdejší devadesátky.

V žádném případě nemá jít o „správné“ či „lepší“ zakončení. Na to nemám ani v nejmenším zkušenosti, natož ambice. Líbí se mi však, jak nově příběh vyznívá. Jak se z tuctového pavoučka zabitého básničkami a sprejem na astma karta dokáže pro partu naivních hrdinů obrátit. Sám o sobě konec není ničím výjimečným. Tuplem, pokud člověk nezná dobře původní příběh. Dle výše popsaného však staví předcházející zbytek knihy do docela jiného světla. Otevírá otázku, nakolik se chování TOho a lidí stírá a kde je vlastně původ zla.

Příběh navazuje v momentu, kdy již dospělá skupina vstoupí do jeskyně, aby podruhé „zabila“ TO. Pokusí se použit akce, které v dětství fungovaly. Postříkat sprejem, začít rituál Chüd. Vše je výmysl, nic nezabírá. Klub smolařů si uvědomuje, v jak zoufalé situaci se nachází. TO v podobě Klauna nehybně stojí. Není cesta zpět. Rozhodně není ani cesty vpřed.


Stephen King - IT (TO)

Alternativní konec

Richie s křikem v záchvěvu hrdinství vyběhne přímo proti TOmu. Vzápětí se přesvědčuje o zoufalosti svého konání, jak se z této noční můry dostat. Po třech krocích se v křeči hroutí k zemi. Ta se zastavujícím se pulsem pomalu povoluje. TO s úšklebkem absolutní moci obrací pohled na zbývající z klubu smolařů, držíc v ruce rozmáčknuté Richieho srdce.

„Píp, píííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííp Richie“, proneslo hraným smutným hlasem TO, napodobujíc lékařský přístroj oznamující absenci životních funkcí.
Richieho smrt byla tak rychlá a bezvýznamná, že odporovala celému jeho slavnému životu celebrity.

Zbylá čtveřice se v panice rozutekla po jeskyni. Zdravý rozum je opouštěl každým krokem. Bev a Ben běželi spolu, aby se schovali v kamenném výklenku opodál. Bill se rozběhnul dále tunelem neosvětlené jeskyně v domnění, že najde cestu ven.

Eddie však po pár krocích zastavil. Začal se dusit. Dostal astmatický záchvat. Třesoucí se rukou vytáhl z kapsy svůj respirátor, dychtivě otevřel ústa a s vdechnutím vstříknul dvě velké dávky. Na pár vteřin se uklidnil. Když si uvědomil, že to nefunguje, začala se ho zmocňovat ještě větší panika způsobující ještě silnější astmatický záchvat. Hrdlo se mu sevřelo takovou silou, že cítil, jak se jeho stěny dotýkají. Věděl, že to není možné. Věděl, že není astmatik, že jeho nemoc je v hlavě. Myslel na svou matku, která ho právě doslova zabíjela. Dusila ho imaginárním sevřením, které v něm pěstovala celé dětství.

TO k němu přistoupilo. Přiblížilo svůj bílý obličej k jeho. Ještěří oči se dívaly hluboko do něj, aby se o chvíli později přesunuly k jeho levému uchu. TO bylo tak blízko, že se jejich tváře při pomalém pohybu otíraly jedna o druhou. Byla hrubá a bílý make-up se z ní drolil. Eddie cítil, jak se usazuje na jeho vlastní tváři. Cítil, jak má na sobě kousek TOho. Kdyby se jeho veškerá mysl nesoustředila na vlastní zastavený dech, určitě by se tou nechutnou představou pozvracel.

TO se ústy přiblížilo k jeho uchu. Zastavilo se. Sekundy ticha Eddie v hloubi duši škemral o rychlou smrt.

„Bože, ať mi dojde kyslík. Nech mě v poklidu upadnout do bezvědomí.“

Eddie cítil, jak mu horká tvář přitisknutá na tvář TOho tepe strachem a rozrušením, když v tom To zašeptalo. Pocítil jeho horký vlhký dech:

„Dýchej Eddie. Ty víš, že to není skutečné. Zhluboka se nadechni. Nasaj tu úžasnou atmosféru tohoto místa, kterou jsem pro vás vytvořil. Je to dárek pro vás, že jste mi naivně celou tu dobu dělali společnost. Že jste mě dokázali rozptýlit ve chvílích, kdy jsem zrovna netrhal končetiny dítěti před zraky jeho matky.“

Poslední slova se už Eddiemu stíraly do jednoho nesrozumitelného spletence. Připadalo mu, jako by TO mluvilo jiným jazykem. I když slovům nerozuměl, tón a pohled, který na něj TO vrhlo, když se zase oddálilo, jej naplnili strachem. Upřímný a hluboký strach byl poslední pocit, který Eddie ucítil v momentě, kdy zadušením zemřel.

TO strnule zíralo na Eddieho vyprchávající život. Teď patří TOmu. TO milovalo pohled, když se život vytrácel samovolně, bez jeho přímého zásahu. Milovalo, když mohlo nastavit okolnosti způsobem, že události probíhaly jak dobře nacvičené divadlo. TO a jeho teatrální smysl pro drama.

Jakmile v Eddiem nebyla jediná známka života, TO proměnilo lehký úsměv na výraz lovce a za zvuku skřípajících gumových bot vyrazilo k tunelu najít Billa. V levé ruce drželo balónky, jejichž provázky se navzdory komické houpavé chůzi vůbec nepohybovaly. Žluté, červené, modré i zelené. Všechny balónky se poslušně vznášely.

Cestou u kamenných sloupů míjelo schovávající se Beverly a Bena. Nemuselo se ohlížet. Tušilo, co se právě teď děje. Vědělo to už v momentě, kdy Benovi naposled našeptávalo. Tím nenápadným hlasem, který zněl jako Benův vlastní, mu už dlouhé měsíce v dětství zametalo cestičku k srdci Beverly. Nevědomky donutilo Bena se do Beverly bezhlavě zamilovat, přestože vědělo, že Ben Beverly nikdy mít nemůže. Vědělo to, protože četlo každou myšlenku Beverly i Billa.Aniž by to kdokoliv z party věděl, Ben po letech ten hlas slyšel znovu. Začal ho slýchávat, co znovu přijel do Derry. Když sestoupili do kanálu, bylo to však něco zcela jiného. Hlas sílil a slyšel ho téměř pořád. Byl tak naléhavý, že stěží zvládal vnímat ostatní. Doháněl ho k šílenství. Nešílel však on. Doháněl ho k šílenství k Beverly. Každým dalším momentem cítil, že ji bezútěšně miluje a jediné, na co myslel, byla slova, kterými jí vyzná lásku.

Když se ocitli v jeskyni tváří v tvář TOmu, byl Ben sice paralyzován strachem jako ostatní, ten naléhavý hlas však nepřestával. Byl silnější, než kdy předtím. Už to nebyl slabý hlásek tam někde v podvědomí. Byl to hlavní hlas, bylo to Benovo samotné myšlení. Benovy touhy, které lásku pomalu proměnily v chtíč.

Ben se díval na Beverly, která se s ním krčila za kamennými sloupy a právě viděla procházet TO. Vyděšena k smrti tiskla Benovu ruku. Byť nevěřící, modlila se k Bohu, aby je TO nezahlédlo. TO se zastavilo. Její srdce téměř přestalo tlouct, snad ve snaze být maximálně nenápadná. Beverly proběhlo hlavou, že o nich určitě ví, že je cítí. Když se TO spokojeně ušklíblo, celá její mysl kapitulovala. Teď se TO otočí a cokoliv bude následovat, se ani částí nepřiblíží jejím nejhorším nočním můrám, proběhlo jí hlavou.

TO však veselou pohupující se chůzí pokračovalo v cestě směrem k tunelu, kde se před pár minutami do tmy ponořil Bill. Naklánělo se ze strany na stranu a broukalo si nějakou pouťovou melodii, která se vzdáleností postupně slábla. Bevino tělo úlevou povolilo. Tiše chtěla obejmout Bena, ale spatřila jeho obličej. Byl to Ben. Ten úšklebek však nepoznávala. Všimla si, jak mu žíla na spánku zuřivě tepe. Cítila, jak se jeho dech zrychluje. Byl horký a dopadal jí do výstřihu, kam právě směřoval i Benův zrak. Vzpomněla si i na něco hodně vzdáleného. Matně se jí vybavovaly vzpomínky něčeho zvráceného, co nedávalo žádný smysl. Než se stihla rozpomenout, Ben se začal posunovat k ní. S hlavou lehce skloněnou se jí nyní díval přímo do očí. Cítila v nich jeho chtíč. Nezastavitelnou sexuální touhu, která už neměla s láskou nic společného. Byl hnán zvířecím pudem. Pud zakořeněný z věků, kdy zde už TO stovky tisíc let žilo. Nemůže už toto být jeho práce? V zárodcích lidského pokolení?

Ben se přisunul o další kousek. Zatímco se Beverly snažila odtáhnout, instinktivně si vzpomněla na Toma, jejího násilnického přítele. Podivná směsice strachu a sexuálního vzrušení. Ben ale není Tom. Ben by jí nikdy neublížil. Za celý život nepoznala většího gentlemana, než kterým Ben byl. Tahle představa však mizela každou vteřinou, co se k ní Ben blížil. Nemůže to být nakonec její vina? Co když dává nevědomky nějaké signály, které na muže působí jinak, než by chtěla? Tuhle myšlenku okamžitě zavrhla. Nehodlala se postavit do této role. Ona byla silná, na něco podobného by nikdy nepřistoupila. Když však při další snaze se odsunout narazila na zeď jeskyně, věděla, že ona je zde tou slabší.

A Ben to věděl rovněž. Sledoval Beverly zahnanou do kouta. Když se tiskla stále více na stěnu jeskyně ve snaze jí snad odsunout dozadu, otírala z ní nánosy prachu. Ty se jí lehce, až neadekvátně k situaci, snášely na její do copu sepnuté vlasy. I přes lehkou šedivou prachovou pokrývku stále rudě zářily. Ben si toho všímal. Všímal si každého sebemenšího detailu. Jeho smysly byly zostřené. Veškerá jeho koncentrace se soustředila na objekt před ním. Na jeho lovný objekt. Na jeho kořist.

Vzrušovala ho představa, že ji má v moci, že jeho další krok může být jakýkoliv, aniž by ona tušila. Naježené chloupky, zrychlený dech, červené tváře a prokrvená ňadra se vztyčenými bradavkami mu dávaly odpovědi, které chtěl slyšet. Chtěl ji. Jeho celou mysl vyplnila představa být hluboko v ní. Potřeboval ji cítit. Nasát vůni jejího těla jedním hlubokým nádechem.

Z představ ho postupně vytrhávaly pravidelné zvuky a pohyby. Podíval se pod sebe a viděl její nahé tělo, jak do něj vstupuje. Bylo to jako probouzet se ze snu, který se stává realitou. Aniž by přestával intenzivně přirážet, všiml si okolo v prachu rozházených kousků oblečení, z nichž převážně její byly z části roztržené. Zadíval se jí do očí. Odvrátila pohled a se sklopením očí stočila hlavu na stranu. Odhalila tak zašpiněnou tvář a zaschlou krev v koutku úst.

Když na svých pažích uviděl Ben hluboké krvavé škrábance, pomyslel si, že tu hru na kočku a myš hraje skvěle. On toužil po ní a ona po něm. Takhle to mělo být, takhle je to správně.

Ruce, které jí doteď držel zkřížené nad hlavou, pustil. Objevily se podlitiny, kterým nevěnoval větší pozornost. Položil na Bev celé tělo a objal jí ho, aby jí byl co nejblíže a mohl kontroloval její pohyby. Protože se mu teď lokty dotýkaly chladné země a tlačil na ně svou i její vahou, malé kamínky se mu zarývaly hluboko do kůže. To už stěží cítil. Přiložil tvář k jejímu krku, aby dokázal nasát tu přirozenou tělesnou vůni. Pokusila se odtáhnout.

Ben uslyšel jemný hlas. Nejdříve mu nerozuměl a lehce ho rozhodil. Intenzita přírazů polevila. Pak už ho slyšel jasněji a zřetelněji. „Víc Bene, hlouběji“. Beverly stále zesilovala. „Bene!“. Do Bena vjela vlna energie. Absolutní tunelové vidění zatemnilo vše okolo. Viděl jen ji, cítil jen ji. „Ano!!!“ Už téměř křičela. Chtěl jí mít celou, ochutnat každičký kousek jejího těla. Pohltila ho všemi smysly. Zesílil své objetí, aby jejich nahá těla nevyplňoval ani kousek prázdného místa.

Její vůně byla jako zesilující afrodiziakum. Droga, po které chtěl neustále víc. Nemohl se jí nabažit. Potřeboval víc. Pozoroval její husí kůži s dokonale jemným vzorkem, po které začala sjíždět kapička potu. Čas se pro Bena zastavil. Pokud ještě slyšel nějaké okolní zvuky, nyní všechny utichly. Ústy se přiblížil a zavřel oči. Jazykem jí přejel od klíční kosti, přejel přes kapku potu, aby se zastavil těsně u ušního lalůčku.

Zvedl pohled, otevřel oči a zorničky se mu rozšířily do rozměrů možných pouze u šelmy. Znovu se zadíval na její šíji. Stále intenzivní fyzické spojení už ho nedokázalo nabažit. Byl nenasytný. Chtěl z ní víc. Vstřebat veškerou možnou vášeň a potěšení. Povolil objetí. Levou rukou sjel níže a pevně ji chytil za pravou hýždi. Pravou rukou si ji přidržel za krk. Přiložil ústa a s posledním hlubokým zasunutím se jí zakousl do krční tepny.

Teplá tekutina ho duševně naprosto omámila. Byl přesycen vjemy. Celým Benovým tělem projelo uvolnění. Necítil své končetiny, dech ani žádné smysly. Pokud existovala extáze, tohle byla ona. Jen vzdáleně uslyšel, jak Beverly křičí vzrušením „Bene, bože!“. Její palce, které se mu v zuřivé snaze se bránit zaryla do očí, už vůbec nevnímal.

Bill se marně snažil běžet temnými tunely. Nepropustná tma mu to neumožňovala. Když už začal slyšel blížící se pískavé zvuky klauních bot, vyděsilo ho něco mnohem horšího. Jeskyní se ozývala hlasitá ozvěna Beverlynina vyděšeného křiku „Bene!“, „Ne!“, „Bene, bože, Nedělej to!“

Než si stihl uvědomit, co právě slyšel, ozvalo se ze tmy naléhavé volání.

„Georgi, chtěl bys balónek?“

Bill ztuhl. Vzpomínka na bratra a na jeho pomstu mu sice vháněla novou krev do žil, byl ale tak paralyzován strachem, že se nemohl hýbat. Jakýkoliv pohyb, co by udělal, by znamenal možnost prozrazení. Že aktivně udělá něco, co ho bude stát život. Lidská povaha ho nutila raději pasivně vyčkávat, až za něj osud vyřeší ostatní. A tak to mělo TO rádo.

„Georgiiiiiii“, TO nepřirozeně protáhlo jméno Billova mrtvého bratra.

„Georgi, myslím, že mi něco dlužíš. Naposledy to nebylo to pravé … jestli mi rozumíš…“

Billa něco náhle chytlo za pravou ruku. Než bylo v lidských silách jakkoliv zareagovat, nepřirozeně silné škubnutí mu vytrhlo celou paži z těla. Kost vyletěla z kloubu téměř sama. Svaly a vaziva se sice přetrhaly s lehkostí trhání papíru, zvuk za sebou však vydaly mnohonásobně odpornější. Nic z toho Bill necítil. Šok se dostavil tak rychle, že vůbec netušil, co se děje a kde je. Dokázal jít pouze instinktivně za světlem. Zpět, odkud přišel. Krev ovšem ztrácel mnohem rychleji, než stačil dojít do hlavní jeskyně. Na kolena spadl těsně na jejím okraji. Z dálky asi padesáti metrů viděl dvě postavy ležící v kaluži krve. Nevěděl, o koho se jedná. Nepoznával ty rudé vlasy nasáté stejně rudou krví. Nevybavovaly se mu vzpomínky na nevěru, kterou nedokázal kontrolovat. Myšlenky se mu začaly míchat, jak ztrácel vědomí. Jeho žena Audra. Určitě je někde v bezpečí, pryč od tohohle šíleného zla.

TO bylo spokojené. Rozhlédlo se po jeskyni. Velice spokojené. Převzalo tento chtíč po lidech, nebo tomu bylo naopak? Marně se snažilo rozpomenout. Derry ho začínalo unavovat. Přemýšlelo nad starým kontinentem a nekonečnými možnostmi. Předtím však mělo ještě jednu zastávku v místní nemocnici. Čekal tam na něj jeden starý známý, pro kterého mělo TO vskutku ten „pravý“ dárek…

Sepsáno 30.4.2016 18:23 do kategorie AlterEgo

Komentáře

Zatím nebyl napsán žádný komentář.
Napsat komentář
Ondřej Vašíček