Hudební koncerty jsou zvláštní události - zhmotnění platonických lásek a božských idolů pár metrů od vás (při troše štěstí, menšího či většího), živá reprodukce stokrát omílaných tonů v mnohdy pochybných kvalitách od vypilovaného originálu a v neposlední řadě zešťíhlovací kůra vašeho účtu spojená s vyčerpávající cestou a čekáním.

Důvodem napsání článku byl nedávný (včil už dosti dávný) jedinečný koncert Radiohead, kteří poprvé za svou dlouhou kariéru hráli v ČR. Rozbourat zažité klišé o „dokonalosti a jedinečnosti" koncertů jsem se rozhodl poté, když jsem nedokázal odpovědět na otázky „Tak jaký to bylo?".

Radiohead je pravděpodobně moje nejoblíbenější kapela, jejíž hudební kvalita je dosti kontroverzní záležitostí a určitě o ní ještě napíšu článek. Koncert byl kritikou hodnocen velice kladně. Byl jsem snad zklamán, když nedokážu říct, že koncert Radiohead byl nezapomenutelný? Rozhodně ne. Pouze jsem byl nucen odpovídat, že to byl zážitek vskutku nepopsatelný. Tuším, že jsem si z koncertu odnášel jiné zážitky, než řada lidí, kteří si tam prostě šli poslechnou řadu skladeb, které znají nazpaměť, a pak si pouze zanadávali na ty, které jim chyběly.

Pro mě to byly dvě hodiny plné abstraktních a pocitových zážitků. Kdosi v jedné diskusi napsal, že byl skoro celý koncert v transu. Ač to zní kýčovitě, musím dát za pravdu... Až na výjimky se nějak zřetelně nepamatuju na samotné skladby, jejich pořadí, ani lidi okolo (až na sympatickou Rusku lehce menšího vzrůstu, silně mi připomínající osobu, jež neměla ze třetí zóny takový výhled ;-).

Při poslechu z části posloucháte to, co se hraje nahoře, a z části vaši zažitou melodii v hlavě. Zvláštní chemie zapůsobí, že ignorujete lehce falešný zpěv a hudební přehmaty. Že koncert nebyl dokonalou replikou originálu (přesto se jí až nezdravě blížil), jsem udiveně zjistil až při poslechu kvalitního záznamu celého koncertu. Narovinu se dá říct, že si na koncert nejdeme poslechnout kvalitní hudbu, pouze navodit známé melodie a nasát atmosféru - to je, oč tu běží.

[*AKTUALIZOVÁNO*]

Update: Placebo vykrádá KISS!
Více v článku a popisku o skladbě For What It's Worth

Na novou desku od kapely, která byla spoustu let od mého mládí mou nejoblíbenější skupinou a dosud patří mezi top 3, jsem čekal bez jakýchkoliv přehnaných požadavků. Po dlouhých letech Placebo vyměnili bubeníka Steva Hewitta za mladičkého Steva Forresta. Přestože nijak nechtěli měnit svoji hudbu, časem obrátili, že po všech temných albech chtějí mít nyní něco pozitivnějšího. A jak to dopadlo?

Novou desku Battle for the Sun bych přirovnal k nedávnému obratu na desce Viva la Vida od Coldplay, kteří melancholickou dokonalost vyměnili za pozitivně energický náboj. Ta tam byly typičtí Coldplay. Mnozí bědovali, ale pokud člověk změnu přijal, zjistil, že Viva la Vida je překvapivě velice kvalitní a osobité album. A přesně tak je to s Placebo a jejich novým počinem Battle for the Sun.

Dny se oteplují, sukýnky zkracují a mužská rasa je stále více vystavována riziku nesmírné nebezpečnosti - svůdnosti. Tu produkuje ženská rasa exponenciálně k hladině rtuti v teploměru současně s lineárně klesajícím počtem oblečení. Je to smutné, že tak inteligentní lidé jako muži, řídí svoje chování k tak...ženě. Muži ovšem nejsou stvoření blbá, jak je popisují červené knihovny, a neméně chytré ženy to ví. Za tu řadu let, co obývají naši planetu, se naučily nespočet triků a esa jsou plná jejich bezedných rukávů. Jedním takovým bonusem k jejich podstatě jsou svůdně smyslné pohyby za doprovodu hudby. A tak se zasely seménka do hnusu jménem techno a podobně.

Toť historický úvod do misek vah teplého počasí, které nás nechá kochat na krásné ženské křivky, leč začnou se linout podivné až odpudivé zvuky z míst okolních. Typická taneční hudba (Verona) a techno či jiné odrůdy (ne všechny) jsou přes veškerou mou dávku tolerance symbolem nevkusu, růžové, ječících a naivních puberťáků a především jako největšího zabijáka opravdové muziky.

Na nedávném 51. udílení cen Grammy si zřejmě krásně mnula ruce zpěvačka Adele, která vyhrála v kategorii objev roku a zpěvačka roku. Nominována byla i v několika dalších, jako například nahrávka roku. Normálně na takové a jim podobné soutěže kálím, protože o nich rozhoduje banda namyšlených nýmadnů, kteří zpohodlněli natolik, že se nesnaží svými rozhodnutími ukázat ani svoje podivínství. Tento ročník udílení cen Grammy mě upoutal především účinkováním Radiohead, kteří se takových akcí většinou obloukem vyhýbají. Asi k tomu měli důvod, protože vyhráli cenu za nejlepší alternativní album (aby ne).

Adele je nudný patron, vydávající se za soulovou/jazzovou zpěvačku (haha) a naproti ní stojí téměř nepovšimnutý stroj na hity, dynamická a sympatická Kate Nash, která se nebojí přiznat, že je popová.

Není to tak dávno, co si moje AlterEgo stěžovalo na uši.

"Všecko je tak všední, oposlouchané, bez špetky nápadu a stylu. Nemáte se tak moc rádi, že bydlíte každá na jiné straně hlavy. Vždyť vy na sebe ani nevidíte. I ty kule, co se celý den paří v těch těsných trenclách, na sebe vidí. Že vy jste, slečny, nějaké rozladěné?"

Že jsou uši v pořádku a AlterEgo trpí pouze nedostatkem...hudebně kvalitního a především originálního materiálu, dokázalo nečekané překvapení pocházející z o nic méně čekané země. Maďarsko jest rodná země hudebníka, říkající si Yonderboi.

Doufám, že se moc nemýlím, když budu tvrdit, že ho drtivá většina naši zdegenerované populace nebude vůbec znát. Při snaze svými slovy popsat styl hudby, kterou Yonderboi skládá, mě napadaly výrazy jako

• Pusťte mezi Massive Attack retro fandu, protřepejte, nemíchejte
• Přeoperujte CocoRosie na chlapy a hoďte do temného lesa
• Posílejte Hooverphonic do budoucnosti a minulosti střídavě v krátkých intervalech. Jakmile začne šílenství zesilovat, okořeňte trošku temnější indgrediencí a s chutí podávejte

Yonderboi je prostě originál. Jakékoliv pokusy o sepsání jeho stylu končí pouhým fantazírováním. Server freemusic.cz použil výrazy jako "kombinace downtempa s triphopem, lounge a 60ties Bar-Jazz music. Markantní je jeho láska k letitým groteskám". Polopaticky řečeno, Yonderboi kombinuje různé retro prvky (charismatický hlas, šumění pásky, nástroje), místy klidný jazzový styl, tajemné zvuky, nebojí se použít ani melodický rock a celé to napojí na elektronický základ. Každá skladba je navíc velice různorodá, přesto mají něco společné.

Podzim se změnil. Ze dne na den už nám neukazuje svoje krásně vyvinuté vnady.  Otočil se zády a vystrkuje na nás svou chlupatou řiť. Pohled k nezaplacení. Přesto ho mám rád. Přesto tu jeho chlupatou zadnici miluju. Jak jen krásně dokáže zpříjemnit pochmurný večer.

Pozdní podzim, jak slušně říkáme mému ostřejšímu výrazu, je jako stvořen pro určitý typ hudby. Podzim se plíží, usíná a probouzí ve vás spící AlterEgo. Podzim je jasně obdobím myšlenkově pozitivních lidí. Společnost veskrze praktická podzim odsuzuje jakožto chladivého nástupce jejich oblíbeného léta. Sexy kroutící se zadečky v minisukýnkách začnou střídat dlouhé roláky, dlouhé dny se začnou zkracovat a když začne příroda shazovat svůj barevný župan, lidé podzim definitivné hází do škatulky s nápisy jako „depresivní, ušmudlaný a unavený". Z praktického hlediska? Možná. Z toho druhého je ale podzim tajemný, charismatický a myšlenkově velice bujný.

Starobylé hodiny odbyly šestnáctou. Touto dobou by se v létě prohánělo celé město u vody. Zem by byla od celého dne pořádně rozpálená a bylo by největší vedro z celého dne. Dnes už slunce před nějakou dobou zapadlo a dlouhé sluneční paprsky za obzorem vytvářejí impozantní oranžové umění.

Play - Coldplay

Hudba má tu krásnou vlastnost, že krom poslouchání jí samotné se dá spojovat i s jinou činností, kterou tak mnohem více zintenzivní. Lidé to vědí, proto se to snaží využít ve svůj prospěch. Například takový tanec na ticho už není tak popůlární jako kdysi, němým filmům také odzvonilo a ty nejlepší songy od pantomima jakoby země pozřela.

Ideální využití hudebního doprovodu nemůžete vidět nikde lépe než ve filmu (nebo seriálu :)). Nejvypjatější scény doprovází zběsilá hudba symfonického orchestru, romantické chvilky se mění v lehké údery do piána a dlouhé houslové smyčce a na veselé okamžiky...? zbyde ten balast.  Přestože tento fakt si uvědomuje podvědomně asi každý, v praxi se používá velice omezeně.

Nebudu teď rozhodně mluvit za všechny, ale jen nastíním, jak to asi u většiny vypadá. Každý má nějaký oblíbený styl. Jeho hudební kultura pak spočívá ve spuštění playlistu v režimu random. Přehrávač pak běží, ať už leje, nebo sněží (ne, nechtěl jsem být básníkem). Ten člověk se u ní učí, hraje, jí, souloží a další nepodstatné věci. Zvážněme ale, pokud nám to věk dovolí. Každá činnost se dá vhodně doplnit nějakým hudebním křovím. Rád bych vám tak kromě mých oblíbencýh autorů ukázal i nějaké méně známe, na které jsem porůznu narazil a významněji mě oslovili a třeba i přímo sedli k nějaké té činnosti.

Jako první si tu čest zaslouží pro mnohé asi neznámý Tom McRae, jehož poslech bych, jak naznačuje lehce dráždivý nadpis, nedoporučoval k prodloužení večera.