• AlterEgo
• Cinema
• GameArt
• Juke-box
• Photography
• Headwork

Důchodci v MHD #1

Převážnou většinu cestujících (čti všichni kromě mě) tvořili spoluobčané důchodového věku. Většinou každý máte nějakou tu babičku nebo dědečka, nebo aspoň sledujete pohádky a tak víte, že to jsou stvoření veskrze milá a příjemná. V mém případě jsem měl štěstí, protože zdejší várka byla značně sociálně aktivní a tak o rozhovory všeho druhu nebylo nouze. Naštěstí byli všichni tak ohleduplní, že mluvili dostatečně nahlas, abych nemusel natahovat uši.

Témata hovoru byla velice různorodá. Celkem dvě. Lidé byli až přehnaně nesobečtí, což se mi velice líbilo. Nikdo nemyslel na sebe. Každý ohleduplně mluvil o druhých, nepřítomných. Co tamten zas provedl, jak se zas choval nebo jak neuposlechl dobrou radu od moudřejšího.

Druhým vděčným tématem byla mládež. Tedy konkrétně ta oprsklá mládež. Ale jak jsem se dověděl, ona ani jiná není. Poučen. Rokovalo se o tom, jak je mládež neohleduplná, jak nemá úctu ke starším a hlavně - že neuvolní místo starším. Pří tom poslouchání jsem měl zvláštní pocit...jako bych to už někdy slyšel. Zhruba asi tak nějak přesně tolikrát, kolikrát jsem jel MHD s důchodci. To však nebyl jediný můj údiv. O této problematice se totiž diskutovalo velice živě. Jakožto jediný mladistvý jsem dostával neblahá tušení.

Myslí snad ti lidé mě? Seděl jsem totiž u okna a vedle mě lehce korpulentní dáma. Jenom pomyšlení na proces, který by obsahoval moje přesunutí do uličky, by byl delší jak nástup a výstup 30 lidí na dvouch zastávkách. Včetně cesty. Také pán z teamu důchodců sedící přede mnou si zabral krajní sedadlo a zablokoval tak přístup k sedadlu u okýnka. Určitě to udělal nesobecky, ale přeci to ve mně vyvolávalo určitá znepokojení. Moment naprostého zmatení pak nastal ve chvíli, kdy se na mě procházející milá postarší paní velice hezky nepěkně zamračila. „Chtěla by si snad sednout? Zabírám jí místo?" Pomyslel jsem si a ohlédl se dozadu. Dobrých 10 sedadel bylo ještě volných. Paní však přesto stála a ne a ne se posadit.

Znovu se však ukázala dobrá povaha všech okolo. Nejedna paní hlasitě nabízela: „Sedněte si, pojďte, sedněte si."  A protože to byla paní opravdu megahodná, i přes negativní odpovědi, že dotyčná je zvyklá, zopakovala svou nabídku ještě 20x a vyplnila tak posledních 5 minut cesty.

Při vystupování jsem se cítil velice provinile, což mi neulehčila ani procházka uličkou hanby.

Dnešní den byl pro mě velice poučný. Buďme k důchodcům vstřícní a tolerantní, jednou budeme na jejich místě. Jo a až si budete vybírat broskve, nechte je jít první, oni jsou po nich důchodci totiž jako diví.

Sepsáno 20:34 19.8.09
do kategorie AlterEgo
Shlédnuto 2108x
Sdílej článek: