Po mém malém výletu vystupuji z vlaku. Ponuré cestování se rázem rozjasnilo bílou. „Snížek dědo! Snížek." Pár minut pěšmo mě ještě čeká, tak si spolu užijeme. Snášely se k zemi větší a větší, můj úsměv blbší a blbší. Každý by to měl zažít poprvé takové, aby měl na co vzpomínat. Sibiřští paragáni padali jeden za druhým. Před 20 lety by byly jistojistě jak polovina mé hlavy...bez uší. Evokující představy mě donutily ke klusu. Musel jsem si tu nádheru zvěčnit. Facka zprava, facka zleva. Usmíval jsem se jak IQ zbavený. 20 let už jsem nic takového nezažil. Nemohl jsem tomu uvěřit, že je něco takového možné.

Novoroční předsevzetí. Fuj. Špína. Berlička pro slabomyslné. Záminka pro úkoly, které by měly být samozřejmé. 2x větší zklamání, když selžeme. Toť vcelku rozumné, leč ostřejší argumenty. Nikdy jsem si novoroční předsevzetí nedával. Proč je tedy tento rok jiný? Co se ve mně hnulo, že se snažím být ze dne na den jiný? Pravděpodobně za to může jedna zajímavá lidská vlastnost.

Život je jako hra. Začínáte s pevně navolenými staty. Tyčí se tu pojmy jako zdraví, potencionální inteligence, vzhled, a na druhé straně se krčí vady, alergie a celkově nespočet dalších různorodějších atributů, tu více, tu méně důležitých pro náš životní start, začínající tlačítkem Play Life.

V prvních týdnech řešíme převážně problémy s optickými vstupy, kalibrujeme zvukové výstupy a snažíme se pochopit naši motorickou soustavu. V pokročilejších měsících se však už blíže seznamujeme s naším interfacem, zkoumáme jeho možnosti a nedostatky a testujeme poprvé své základní ability. Po malých krůčcích sbíráme svoje první expy a se svoji gildou oslavujeme LVL 1.

„Vašíku, posaď se do křesla, za chvíli začnou Tři oříšky", naporučila maminka a vrátila se k voňavé troubě plné cukroví. Ondřík zaujal své oblíbené sledovací místo. Sedl si na zem a zády se opřel o křeslo. Kariéru zničit si záda měl předurčenou už v mládí. Líbezné tóny začínající pohádky mě okouzlily a můj jednoduchý a bezstarostný mozeček plně zaměstnaly. Ponořil jsem se do kouzelného světa, protože mě absolutně nic netížilo. Byly přece Vánoce.

Svátky vánoční jsou dobrým tématem pro články všeho druhu. A protože je dneska v módě jít proti proudu, dočtete se všude samé: „Vánoce už nejsou, co bývaly, je to samý Santa Klaus a komerce. Vánoce jsou honba za dárky. Tady iPhone, tady TV a žádné dárky od srdce. Spořádat večeři, rozbalit dárky, zanadávat na další sprchový gel a už žádné sezení v rodinném kruhu."

Malý Vašík Vánoce, svátky klidu a míru, miloval. Dospělý Ondra Vánoce prostě akceptuje, bohužel nijak zvlášť neprožívá. Přesto, ač má občas nehezky radikální názory, tentokrát vidí věc odlišně a zdá se, že i objektivně pravdivě. Ondra nemusí být znalec tradic a zvyků ani lidského chování. Stačí se zahledět do sebe...

Nedávný rozhovor s kamarádem se točil o jistých náladách a pocitech, které člověka párkrát za život dostanou. Prý „piš si deník, to pomůže, ale nepiš nic na net". Hezké. Pokud by mé písmo nespadalo do kategorie egyptských hieroglyfů a já na svém stole našel kousek čistého papíru, určitě bych tu myšlenku zvažoval. Vypláznout celé své černé svědomí napospas internetu, po zralé úvaze, také nebude nápad roku. Jsou věci, kterým se blízkým svěřit nemůžete, ať už z důvodu přílišné abstraktnosti, která by mě postavila do role zakomplexovaného intoše, nebo z pohnutek ryze soukromých. K terapeutovi nechodím, v kostele mi hrozí upálení. Komu se tedy člověk může vypovídat, aniž by si platil erotickou linku nebo má natolik rád svého psa?

Když člověk pozná, že má nějaké to kolečko do počtu, nebo naopak pár postrádá, měla by to být polehčující okolnost. V to alespoň doufám. Když je člověk trošku jiný, dá se to ještě vstřebat. Zvykne si. Však ono to má i své výhody vyčnívat ze stáda, i když se zrovna tím směrem střílí. Jak ale reagovat na situaci, kdy byste sami sebe z pohledu třetí osoby označili za absolutního pošuka?

Původní zamýšlené zamyšlení (zajímavá fráze), které bylo úspěšně zaznamenáno do mého pytlíčku nápadů, jenž se čte stejně dobře jako včerejší seznam nákupu, se vydralo na povrch na popud Človíčkova článku s názvem Jak vypadá můj běžný den. S dovolením použiji svůj původní název vystihující více podstatu zamyšlení. Ještě pár takových blogových akcí a můžu se směle přidat do středního proudu. Ne že bych se cenil na jízdu dálnicí. Spíše metro. Pod zemí, neřídím ho, nevím, kde staví a ani kde vystupuju.

Jak si nehrát na život by měl tento článek prozradit a třeba mi i otevřít oči. Konečně

Dnes umřel můj nejlepší kamarád, moje inspirace i milenka současně.

První vylejvání duše, za který se budu stydět stejně jako opilec za večerní dění, když se ráno probudí. Dneska je jeden z těch podivnejch dní. Takový ty, co víc sníte, než pobýváte v realitě. Je to tajemně  přitažlivý a příjemně depresivní současně. Identickou chvíli si přesně pamtuju. Bylo to pár let nazpět. Já byl ještě mladej hloupej buben v teplákách a vytahaným tričku. Ležel jsem unavenej na pohovce a koukal v TV na Medůzu. Byt prázdnej. Bylo něco po páte. Hlubokej podzim, přesně jako dnes. Pamatuju, že tou dobou se už stmívalo. Ne že by se chlapečkovi Ondráškovi stýskalo, ale vždy to byl zvláštní pocit, když se stmívalo a já byl sám doma.