zobrazit rychlé menu

Když už člověk nemůže, smrtka ráda pomůže.

V záchvatu podivné lolan-cholie jsem v ranní hodiny splodil poledico-emo-životně-tajemno-hlubukomyslno odvážnou sebereflexní báseň s názvem: Když už člověk nemůže, smrtka ráda pomůže.
Ano, rýmuje se samotný název. Jak bezbřeze originální!

Vratká, bledá, bulvy duté,
pod kápí to osoba.
Kosa ostrá, velké chutě,
v zrcadle, ta podoba!

Chrastí na tě měšcem prázdným,
do očí to krásný zvuk,
podlehnouti slastem vnadným,
poslední to lživý šuk!

Sepsáno 12.3.2010 4:08 do kategorie AlterEgo

Komentáře

20.8.2011 15:03
# Adrian
Až moc nápadně připomíná polednici od K.J.Erbena...ať hledám jakýkoliv skrytý či neskrytý význam, žádný nevidím...neoslovuje.
9.1.2012 15:49
# sipi
taky nějak myšlenku nevidím, ale možná, že tam je=)
Napsat komentář
Ondřej Vašíček