Alone in the Dark - kouzlo objevování se mísí v surovém strachu - recenze

Právě když už jsem myslel, že ty smrduté stoky nemají konce, ozářil mě svit měsíce vycházející z otvoru na konci žebříku. Měsíc, polévající svou září nyní temný Central Park, našel odvahu pustit svoje paprsky i sem, do špíny, kterou jsem se brodil. S nadějí, že nahoře najdu nějaké léky, které jsem zoufale potřeboval a dostanu se k hlídkující sanitce, mě rozpohybovala k výstupu po žebříku. Odporné neustávající kapání ze stok vystřídal svěží větřík a hrozivý pohled. Až nyní jsem měl možnost vidět celou zkázu města. Mrakodrapy a budovy byly poničené, půda se sesunula na spoustě míst a vytvořily se tak hluboké rokliny oddělující Central Park od zbytku civilizace. Já se však musel dostat na smluvené místo, což nešlo bez ošetření některých mých zranění. Rozhlédl jsem se okolo. Temnota, mlha a problikávající lampy byly hlavní dominantou mého výhledu. Kousek ode mě odpadkový koš odkryl své poklady. Flaška tvrdého alkoholu, lepicí páska a zatuchlý kapesník. V tomto šíleném světě se může hodit vše. Schovával jsem si věci do bundy, když moji pozornost zaujalo opodál stojící auto. Bylo značně pomačkané a světla nepravidelně blikala. Mohla by tam být lékárnička, byla moje první myšlenka...

Při psaní o hře Alone in the Dark jsem se rozepsal do takových rozměrů a zašel do takových problematik, že jsem to raději típnul a napsaný materiál, týkající se především směřování her v budoucnu, použiji pro jiný článek.

Alone in the Dark by se klasickým recenzováním velice těžko popisovalo. Hra totiž přináší velice originální a silný zážitek, který jen ztěžka vystihne rozbor jednotlivých aspektů hry. Článek pojmu tedy mírně netradičně (i když, co je tradičně, když jsem ještě o žádné hře nepsal?). Samotný rozbor hry budu prokládat mými subjektivními pocity při hraní, jenž jsou malým puzzle dílkem v rozsáhlém herním zážitku. Nenechte se zmást barevností prováděných akcí a mých myšlenkových pochodů. Takto se hra opravdu hraje (včetně 95 % popisovaných detailů) a takové vyvolává pocity. To je její silná stránka oproti nynější konkurenci.

Alone in the Dark, psáno bez číslovky, je už pátým dílem v řadě. Předchozí díly nijak významně nevybočovaly ze škatulky hororových adventur. Pátý díl sice schytal stejnou nálepku, přesto by se hodil nějaký další přídavek, který by evokoval jeho pravý potenciál a hodnoty. Hra o sobě dala hlasitě vědět sérií technologických videí, která dávala tušit, že originalita a smysl pro detail tu hrají prim. Jelikož obraz vydá za tisíc slov a pohyblivý se zvukem jakbysmet, koukněte se na první technologické video prezentující interakci s předměty, jejich vlastnosti, deformaci, hořlavost, kombinování předmětů a použití mozku při likvidaci nepřátel, kteří reagují na vnější podměty jako světlo, chuť po krvi a podobně - stáhnout video ve vyšší kvalitě.

Auto vypadalo opuštěně. Pro jistotu jsem vytáhl pistoli a baterku. Tou jsem si posvítil dovnitř. Žádné nebezpečí. Rozhlédl jsem se okolo. Všude byl klid. Auto nebylo zamčené, dovnitř to byla hračka. Zapalování nefungovalo. Motor byl asi úplně v háji. Rozsvítil jsem si světýlko v autě, které naštěstí fungovalo, a pokusil se naladit rádio, abych zjistil něco o této podělané situaci. Z rádia se linul pouze šum a občasné useklé hlásky nesmyslných slov. Prohlédl jsem přihrádku u spolujezdce a štěstí se na mě konečně usmálo. Krom nábojů do pistole jsem našel i ošetřující sprej. Právě když zavírám přihrádku, celé auto se otřese v hrozivé ráně, něco spadlo na přední kapotu...

Druhé technologické video do detailu ukazuje precizní zacházení s předměty, kterými můžete ovlivnit jiné objekty na scéně. Uvidíte využití ohně a hořlavosti předmětů, samovolnou destrukci ohořelých předmětů, které ztratily pevnost, hašení ohně, deformaci železných dveří, fyziku další. Stáhnout video ve vyšší kvalitě.

Přední sklo prasklo a dopředu bylo špatně vidět. Přesto byly rozpoznat něčí zakrvácené nohy, které se začaly hýbat. Instinktivně a zbrkle jsem ve stísněném prostoru auta zápolil o svou záchranu. Přelezl jsem na zadní sedadlo a doufal, že uteču druhými dveřmi. Ten tvor byl však rychlejší. Za hlasitého řevu vytrhl dveře s takovou razancí, že jsem z auta malém vypadl. To však ani nebylo nutné, protože mě to chytlo pevně za límec a z auta vyhodilo. Po pár kotoulech jsem se rychle otřepal a postavil se na nohy. V ruce jsem pořád pevně svíral uzdravovací sprej. Do druhé ruky jsem pohotově tasil pistoli a začal pálit do tvora, který se ke mně blížil. Párkrát jsem se zřejmě trefil do nějakého slabšího místa, protože sebou znatelně cukl zpět. Můj osmiranný zásobník se však brzo vyčerpal a zel prázdnotou. Na přebíjení nebyl čas. Pohotově jsem pistoli vyměnil za zapalovač a s pocitem, že tento sprej mě už nevyléčí, jsem přiložil obě věci k sobě, zapálil zapalovač a stiskl sprej právě ve chvíli, kdy jsem měl potvoru na dosah ruky. Její obličej zahalil plamen z mé provizorní zbraně. Potvora začala ustupovat a po pár krocích se skácela k zemi. Prázdný uzdravovací sprej putoval k zemi. Po bližším prozkoumání potvory mi došlo, že je to...

Třetí technologické video se zabývá převážně hrátky s ohněm a jeho potenciálem. Stáhnout video ve vyšší kvalitě.

Potvora byl člověk. Nějaký nemocný či zmutovaný. Po obličeji a po těle se mu táhly jakési prapodivné rýhy a jeho agrese byla mimo lidské chápání. Nejspíš bych se měl kontaktu s takovými „lidmi" raději vyhýbat. Teď se hlavně musím dostat k sanitce, než odjede. Vytáhl jsem svoje PDA a koukl na GPS mapku. Cíl nebyl daleko, ale v tomto prostředí je každý metr bojem o holý život.

Tato videa vám dala asi tak jednoprocentní představu o možnostech Alone in the Dark. Hraní už není o výběru cesty doleva či doprava, ale je to o opravdovém rozhodování a využití všech možností, co hra nabízí. Vtip je v tom, že hra vás nijak na ručičku nevede, a až na pár základních věcí vám neukazuje, co vše je možné provádět, jaké předměty spojit a podobně. Hraní se tak stává starým dobrým objevováním. Máte radost z každého dalšího nápadu, který jste zrealizovali. Máte radost ze stylu, jakým hru hrajete, a tím, jak jste se vžili do postavy. Cílem tu není bezmyšlenkovité vybíjení všeho, co se hýbe. Ba naopak je dobré se kontaktu vyhnout a pokud už k němu má dojít, vymyslet nějaký důvtipný způsob, jak z něho vyjít co nejlépe. A opravdu se tím nemyslí pouze výběr, zda zastřelit či spálit.

Přemýšlel jsem, jak se co nejbezpečněji dostat k sanitce. Nedaleko jsem viděl golfový vozík. Ten by mě přepravil poměrně rychle a myslím, že dokonce nejsou ani na klíč. Pouze takové elektrické vozítko. Tak jako tak asi bude vydávat poměrně velkej rámus. A opravdu si nejsem jistej, zda na sebe chci přitáhnout takovou pozornost. Přesto mi připadla varianta rychlého přesunu rozumnější než nechráněný postup po svých. U místa s golfovým vozítkem jsem si všiml opodál se potloukajících přerostlých pavouků, kteří naháněli hrůzu svým zeleným zářením. Pokud budu chtít vozítko, musím se jich zbavit. Nejlépe obou najednou. Ze země jsem sebral pohozenou prázdnou plastovou láhev, oblepil ji izolepou a z půlky naplnil alkoholem z nedávno získané flašky. Láhev jsem lehce nabodl nožem, zamířil na tu zelenou potvoru a hodil. Zásah. Plastová láhev se přilepila přímo na její tělo. Neváhal jsem ani sekundu a zapálil alkoholovou čáru, kterou letící pet láhev vytvořila. Přestože ta zelená mrcha kličkovala sem a tam, ohnivému ocasu neutekla. Během chvilky vzplanula jak suchý list papíru. Druhý pavouk ohnivý gejzír schytal jen částečně a jeho blížící se kroky ve mně vyvolaly adrenalin. Rozběhl jsem se proti němu a odkopl ho do blízkého jezírka. Nastoupil jsem do golfového vozítka a nastartoval. Nezvykle silná světla ozářila nejbližší okolí a já po cestičce vyrazil k cíli...

Alone in the Dark vás do svého světa vtáhne takovou silou, že se budete o život hlavního hrdiny bát jako o váš vlastní. Dost tomuto faktu pomáhá i absence přímého ukládání. Systém ukládání je věda sama pro sebe, a přestože jsem ho nikdy plně nepochopil, ukládá naprosto dostatečně. Při smrti vás vždy vrátí o nějaký ten čas zpět. Někdy se to řídí dle minikapitoly, kterou jste dokončili, jindy po splnění nějaké významnější akce. Nikdy si ale nemůžete být jisti, a proto zbytečně neriskujete. Vše berete vážně.

Snažil jsem se jet poměrně pomalu, abych na sebe nepřilákal moc pozornosti. Podivné zvuky z lesa ve mně pomalu vyvolaly paniku a já jel po chvíli jak zběsilý. Už když jsem z dálky viděl ty zelené potvory, věděl jsem, že se s nimi nechci potkat. Dupl jsem na plyn a zamířil přímo do jejich roje. Pár metrů před nárazem jsem se nachystal a vyskočil. Vozítko projelo prvními pavouky jako máslem. Zatímco jsem se pokoušel vstát z riskantního výskoku, slyšel jsem, jak vozítko pod svými koly rozmačkává tu havěť na padrť. To by je mělo chvíli zdržet. Čekat, až se vzpamatují, by byl čin hodný sebevraha a proto jsem sprintem vyrazil co nejdále od nich. Taxík! A vypadá naprosto neporušeně. Pokud by se mi ho podařilo rozjet, cítil bych se mnohem bezpečněji...

Celá epická výprava Alone in the Dark se skládá z několika částí. Tvůrci je pojmenovali epizody a trefili se poměrně dobře. Každá epizoda totiž končí stylem, že chcete vidět, co se stane dál. Současně při dalším postupu nebo jen nahrání pozice se vám přehraje filmeček „Co jste viděli v minulých dílech". Ten vám tak připomene vše důležité. Na scénáři hry je velice dobrá jedna věc. Míchá se tu linearita s volností a s tím související absence stereotypu. Ze začátku hraní totiž nemáte vůbec ponětí, co je smyslem hry. Chvíli děláte toto, za chvíli zas támhleto, pak vás hra hodí na úplně jiné místo, kde hrajete zase úplně jiným stylem a tak pořád dokola. Hra vás neustále zasypává originálními nápady, takže pomalu ani nevíte, kde je to pravé jádro hry. Ve strategii budujete a válčíte, pokaždé stejně, jen na jiné mapě. V adventuře procházíte úrovně, sbíráte předměty a řešíte puzzle. Ve fps procházíte levely a kosíte nepřátele. V Alone in the Dark jste už od začátku na úžasné výpravě, kdy se zkrátka vypráví příběh bez omezení nějakým herním stylem. Co si žádá příběh, to se ve hře děje. To pravé gró - Central Park, navštívíte až poměrně zadlouho od začátku samotné hry a stejně i potom navštěvujete nová místa a jste svědky nových herních mechanismů a postupů. Ani epický konec není na povrchu vyzdvihovaného Central Parku. Když nad tím tak uvažuji, povrch Central Parku netvoří ani třetinu celé hry, přestože se jím tvůrci chlubili, kde mohli. Což určitě není na škodu, protože všeho si užijete dosyta.

Taxík byl odemčený, jako by ho někdo narychlo opustil. V přihrádce jsem našel sprej proti hmyzu a obvaz. Obě věci putovaly do mé bundy. Klíč v zapalování bohužel chyběl. Vytrhl jsem proto z podvolantu elektroniku a zkoušel nahodit startování zkratem. První pokus rozsvítil světla. Vtipné. Druhý hlasitě zatroubil klaksonem. To už vtipné nebylo. Ztuhla mi krev v žilách a mlčky jsem se rozhlížel po okolí, zda jsem někoho nebo něco nepřilákal. Odpovědí byl pouze zvuk cvrčků. Na třetí pokus jsem auto konečně nastartoval. Než jsem vyjel, zkontroloval jsem ještě stínítko u řidiče. Jaké bylo moje překvapení, když jsem našel schovaný klíč. Tenhle cirkus s klaksonem jsem si mohl odpustit. Vypnul jsem světla a pomalu vyrazil na širokou silnici, která by dle GPS měla být nedaleko...

Důležitým aspektem u každého filmu nebo hry je hudba. Troufnu si tvrdit, že Alone in the Dark má ten nejlepší herní soundtrack všech dob. Možná nevynikne při samotném poslechu, zato ve spojení s hrou tvoří ideální symbiózu. Hudba hraje na pozadí téměř pořád. Někdy méně, někdy více, jindy epicky. Jsou však i chvilky, kdy nechá vyniknou zvuky přírody. Hra míchá hudbu dle aktuálního dění a tak při prozkoumávání okolí a sídel slyšíte pomalejší temnou hudbu, hluboko v parku, kde jakákoliv pomoc je marná zaslechnete tóny inspirované starými horory (naprosto děsivé okamžiky, ta huba má něco do sebe) a místy jdou slyšet i hudební motivy připomínající seriál Lost. Samostatnou kapitolou jsou potom chorály, které doprovázejí epické scény. V takových chvílích má člověk husí kůži.

Srdce se mi hrůzou zastavilo právě ve chvíli, když jsem oči zavíral pod náporem hlasitého zvuku praskání plechů a pohledu na auto letící přímo na mě. Něco v dálce s obrovskou silou po mě mrštilo auto...co to sakra... Temná mohutná postava v dálce pomalu kráčela mým směrem. S pocitem nadřazenosti a koňské síly pod kapotou jsem dupl na plyn s cílem udělat z té kreatury špatné vzpomínky. Podsaditá potvora zaregistrovala hrozící nebezpečí a zaujala skrčený bojový postoj. Zbýval metr od srážky a jediné, na co jsem myslel, byla odpověď na otázku, zda to tu potvoru odhodí až k tomu stromu. Moje vítězné myšlenky přerušila rychlá reakce mého cíle. Těsně před srážkou odskočil do strany. Úplně mě to vyvedlo z míry. Nestačil jsem zabrzdit a při téměř plné rychlosti jsem narazil do stromu. Zatmělo se mi před očima. Rychle jsem nahodil zpátečku, ale to už jsem na střeše slyšet silný dupot. Kreatura rozbila přední sklo a snažila se mě vytáhnout ven. V tu chvíli už jsem naštěstí boural do dalšího stromu. Náraz ji odhodil dopředu. 2x sem ji pro jistotu ještě přejel a vystoupil z hořícího vraku. Chystal jsem se jít k opodál přistavenému autu, když mě zmrazil řev mnou právě zabité kreatury. Co se to tu proboha děje?...

Zatím pěji na hru samou chválu. Přesto hra nedostává absolutní hodnocení a dokonce se objevují i recenzenti, kteří se nebojí udělit známku 3/10. Kde je zakopaný pes? V těžkopádném ovládání. Problém je jednak v pomalejších reakcích postavy, jednak v občas nesmyslném rozložení kláves, které jde ale samozřejmě (až na výjimky) změnit. Ovládání mě ze začátku iritovalo takovým způsobem, že naprosto kazilo požitek z hraní a hru jsem chtěl, přísahám, ihned odinstalovat. Tak moc ovládání zadupávalo dobré nápady. Během hry si však na ovládání zvyknete a pak už to opravdu není problém. Občas se postava zachová trošku jinak, než byste chtěli, ale s jistotou nyní mohu říct, že to chtělo jen trošku času a zvyku.

Otočím se a podsaditá, před chvíli mrtvá kreatura, se znovu zvedá. Chce to oheň. U sebe zrovna žádný nemám a po ruce nic, co by se dalo zapálit o hořící auto. V hbitosti popadám po zemi pohozenou velkou požární sekeru a máchnu. Ouch. Místo potvory jsem právě zničil poslední nevysklené okno u taxíku. Kreatura mě místo fyzického útoku oslepuje smíšeninou krví se zvratky. Couvám pomalu zpět a mrkám, abych tu nechutnou sračku dostal z očí. Potvora se na mě sápe a máchá. Dávám sekeru nad hlavu a máchnu. Ještě pár takových ran, zprava, zleva, úder shora a kreatura leží bezvládně na zemi. Teď už to náhodě nenechám. Chytám ji za pracky a táhnu k hořícímu taxíku, kde ji v plamenech ponechávám jejímu osudu. Můj cíl je jednopatrové stavení, vypadající jako sklad nářadí, či něco podobného. Potřebuji zatraceně něco na ošetření. Na otevřenou silnici jen tak nevkročím.

Suma sumárum je Alone in the Dark revolucí, v které by se mělo pokračovat, aby evolucí vznikaly téměř dokonalé hry. Tenhle počin je sice skvělý a na hony se kvalitou vzdalující ostatním průměrným titulům, ale dolů ho sráží špatné ovládání, pár bugů a rozporuplný příběh. Ten ne že by nebyl kvalitní. Naopak je. Ale celou dobu hraní jsem si říkal, jak by na takový systém sedlo něco reálného. Žádné kreatury, žádné potvory, ale reálný příběh, drsná detektivka a podobně. Všimněte si, jak málo reálných her vychází. Samé fantasy, scifi a jiné tuctovky. Vadou na kráse je bohužel i česká lokalizace. Místní distributor se rozhodl po kompletní lokalizaci a to znamená dabing. Na jednu stranu dabing hlavní postavy se opravdu povedl. Hlas je parádní a v dané situaci má správnou intonaci i typický přízvuk. Pravou pohromou je ale společnice hlavního hrdiny, která nejenže do úst dostává neuvěřitelné hovadiny, ale stejně tak je i říká. Zkritizovat se musí i samotný překlad, protože někdy jsme svědky takových nesmyslů, že přechází zrak.

Budova byla pořádně zapečetěná. Okna zamřížována a u vstupu jediné masivní kovové dveře. Z hromady haraburdí jsem vytáhl těžké rozrážecí kladivo. Pár úderů a dveře se začaly prohýbat pod tíhou mých ran. Zdálo se, že tím to ale končí. Buď byly dveře opravdu masivně udělané, nebo je chyba ve mně. Rozhodl jsem se pro razantnější krok. Poloprázdnou pet láhev s hořlavou směsí jsem dolil trochou alkoholu ze špinavé flašky. Oblepil oboustrannou lepicí páskou a přidělal ke dveřím. Pár kroků poodstoupil a pistolí odstřelil. Hrozivá ráda vyrazila zámek a kovové dveře povolily. Tu ránu mohl někdo slyšet a tak jsem raději ihned zalezl dovnitř.  Prostory byly temné a z dáli se chodbami nesly podezřelé kroky více osob...

Pro přiblížení atmosféry Alone in the Dark shlédněte 2 povedené ukázky ze hry. 1. Ukázka - vyšší kvalita.  2. Ukázka - vyšší kvalita.

Nechtěl jsem se dostavit na setkání s neznámými nepřipraven, a tak jsem rozhrnul svou bundu, vytáhl světlici, oblepil oboustrannou lepicí páskou a hodil na strop. Osvětlení by bylo. Pokud je nepřátel více, bude to chtít pořádnou ničivou sílu. Byl to vážně sklad. Na poličce jsem našel láhev s olejem. Měl jsem dostatek nábojů, tak jsem se pustil do výroby. Vzal jsem nádobu s hořlavým olejem, oblepil ji páskou a na ni po stranách nalepil náboje. Při výbuchu by tak mohl vzniknout pěknej kolotoč. Už stačilo jen zastrčit kousek obvazu jako knot (kapesníky došly) a připravit se na nevyhnutelné. Kroky se blížily a já pevně v jedné ruce svíral svoji připravenou mininálož a v druhé zapalovač. Na konci uličky se objevily stíny. 2 možná 3 postavy podobné těm z venku si to kráčely přímo ke mně. Jakmile se první objevila, nečekal jsme ani vteřinu a zapálil knot, zamířil a hodil. Nálož se potvoře přichytila přímo na hrudi. Po této akci se jí zmocnil šílený amok, zařvala a rozeběhla se přímo na mě. Ksakru. Kdy ta nálož bouchne? Toto jsem nedomyslel. Toto byl kurevsky špatnej plán. Odstřelit ji nemůžu, protože bych to schytal taky. Beru nohy na ramena a mizím v první uličce. Z bundy vytahuju baterku a za běhu tak vytvářím chatrnou iluzi, že vidím na cestu. Narážím na prvním rohu, na druhém, slyším je za sebou. K čertu!!! Slepá ulička! Otáčím se a vidím agresivní kreaturu, jak běží přímo na mě. Ve tmě svítí pouze plamínek knotu mé výbušniny na jejím těle. V rychlosti se rozhoduji, jaké mám možnosti. Pokusím se střílet, odpálím nálož. Budu čekat, knot dohoří a odpálí nálož. Bože! Taková beznaděj...

Než do mě stačil ten tvor poprvé máchnout, knot dohořel a nálož vybouchla. Zkonstruoval jsem ji kvalitně. Naplněná hořlavinou až po okraj vyvolala v okolí žhavé peklo, okořeněné o desítky kulek letících ve všech směrech. Podařilo se mi zabít všechna tři stvoření, i sám sebe. Bezmyšlenkovité plánování se mi stalo osudným. Co jsem měl udělat? Rozlít láhev po místnosti a nastražit tak ohnivou past? Nalepit náboje na skleněnou láhev, která by se rozbila hned po dopadu? Nebo jsem tu samou výbušninu mohl bez knotu a lepící pásky hodit přímo na ně a za letu ji ve zpomaleném čase sestřelit. Cokoliv. Já to jdu určitě vyzkoušet znovu. A co vy. Nebojíte se? ...

Tato hra je tak kvalitní, jak dobře a stylově ji dokážete hrát.

[:: AlterEgo pravděpodobně trpí defektem zvaným „nestručné hovado". Má strach, že ho opustí korektorka, jež je zároveň milenkou i přítelkyní. To nesmí připustit. „Vytahuje z bundy oboustrannou lepící pásku a obvaz..." ::]

Komentáře

Doporučeno

Kategorie