Člověk je tvor dychtivý, toužící po stále lepších zážitcích a pocitech. Touží mít více peněz, které mu tyto požitky zprostředkují. Chce si užívat života, protože zítra už mu to nemusí být dopřáno.

Buďme rádi za tyto fakta, která nás ženou kupředu. Pokud nejdeme přes mrtvoly, nemáme se za co stydět. Chtít více a lepší je přirozená vlastnost. Je to pouze jedna strana naší požitkářské mysli a při honbě za ní často zapomínáme na tu druhou - detaily

Zamilujte se do detailů, mějte z nich radost a nenechte je zevšednět. Stovky detailů tvoří vaše životy a defakto formují vaši osobnost. Byla by škoda, kdybyste si to za honbou za větším a lepším neuvědomili.

Netančím radostí, když se probudím do nového dne, ani nezpívám štěstím, když v Kauflandu koupím rohlík za necelou korunu. Kladu však větší váhu věcem, nad kterými by se ostatní pousmáli a považovali je za samozřejmé nebo zbytečné. Občas se s vámi v sekci AlterEgo podělím o drobnosti, které jsou pro mě více než všední záležitostí. Nestydím se za to, protože...

[*AKTUALIZOVÁNO*]

Všední den, desátá hodina večerní. 90 % populce města se chystá ulehnout, popřípadě splnit své manželské povinnosti. 5 % lidí právě utápí svoje problémy v chlastu nebo jiné sračce a 4,99 % má pravděpodobně noční. Do této poklidné podzimní noci vplouvá moje AlterEgo. Cílem není rande, návštěva nočního klubu, ba jsem se ani neodvážil vstoupit do klubu krásných věcí (The Office US). Podnětem pro mou noční procházku, na kterou jsem přivzal i můj starý dobrý fotoaparát Canon Power Shot A710 IS, byl pohled na nádherně nasvícené podzimní barvy pouličními lampami. Bezmračně čistá obloha mě donutila neotálet. I tak málo stačí k tomu, aby se stal člověk v očích kolemjdoucích podivínem shrbeným v listí, hrající si se světélkující věcí.

*Přidán odkaz na stažení všech fotek v originálním rozlišení*

Právě když už jsem myslel, že ty smrduté stoky nemají konce, ozářil mě svit měsíce vycházející z otvoru na konci žebříku. Měsíc, polévající svou září nyní temný Central Park, našel odvahu pustit svoje paprsky i sem, do špíny, kterou jsem se brodil. S nadějí, že nahoře najdu nějaké léky, které jsem zoufale potřeboval a dostanu se k hlídkující sanitce, mě rozpohybovala k výstupu po žebříku. Odporné neustávající kapání ze stok vystřídal svěží větřík a hrozivý pohled. Až nyní jsem měl možnost vidět celou zkázu města. Mrakodrapy a budovy byly poničené, půda se sesunula na spoustě míst a vytvořily se tak hluboké rokliny oddělující Central Park od zbytku civilizace. Já se však musel dostat na smluvené místo, což nešlo bez ošetření některých mých zranění. Rozhlédl jsem se okolo. Temnota, mlha a problikávající lampy byly hlavní dominantou mého výhledu. Kousek ode mě odpadkový koš odkryl své poklady. Flaška tvrdého alkoholu, lepicí páska a zatuchlý kapesník. V tomto šíleném světě se může hodit vše. Schovával jsem si věci do bundy, když moji pozornost zaujalo opodál stojící auto. Bylo značně pomačkané a světla nepravidelně blikala. Mohla by tam být lékárnička, byla moje první myšlenka...

Hudba má tu krásnou vlastnost, že krom poslouchání jí samotné se dá spojovat i s jinou činností, kterou tak mnohem více zintenzivní. Lidé to vědí, proto se to snaží využít ve svůj prospěch. Například takový tanec na ticho už není tak popůlární jako kdysi, němým filmům také odzvonilo a ty nejlepší songy od pantomima jakoby země pozřela.

Ideální využití hudebního doprovodu nemůžete vidět nikde lépe než ve filmu (nebo seriálu :)). Nejvypjatější scény doprovází zběsilá hudba symfonického orchestru, romantické chvilky se mění v lehké údery do piána a dlouhé houslové smyčce a na veselé okamžiky...? zbyde ten balast.  Přestože tento fakt si uvědomuje podvědomně asi každý, v praxi se používá velice omezeně.

Nebudu teď rozhodně mluvit za všechny, ale jen nastíním, jak to asi u většiny vypadá. Každý má nějaký oblíbený styl. Jeho hudební kultura pak spočívá ve spuštění playlistu v režimu random. Přehrávač pak běží, ať už leje, nebo sněží (ne, nechtěl jsem být básníkem). Ten člověk se u ní učí, hraje, jí, souloží a další nepodstatné věci. Zvážněme ale, pokud nám to věk dovolí. Každá činnost se dá vhodně doplnit nějakým hudebním křovím. Rád bych vám tak kromě mých oblíbencýh autorů ukázal i nějaké méně známe, na které jsem porůznu narazil a významněji mě oslovili a třeba i přímo sedli k nějaké té činnosti.

Jako první si tu čest zaslouží pro mnohé asi neznámý Tom McRae, jehož poslech bych, jak naznačuje lehce dráždivý nadpis, nedoporučoval k prodloužení večera.

Při nedávné cestě z našeho líbezného města jsem narazil na zajímavý jev. Procházel jsem právě kolem jediného městského málo navštěvovaného kina a jako vždy jsem si prohlížel plakáty a programy na filmy současného měsíce. Musel jsem se vnitřně pousmát nad pohledem, který se mi naskytnul a který jsem si samozřejmě hnedle musel vyfotit.

Šlo o plakáty na filmy Bathory, The X-Files: I Want to Believe (Akta X: Chci uvěřit) a Get Smart (Dostaňte agenta Smarta). Všechny tyto filmy mají 2 věci společné. Jednak kvalitou nedosahují nijak vysoko nad průměr dnešní kinematografie a především v nich v roli hlavních postav účinkují herci, vyskytující se jako hlavní postavy i v různých seriálech.

Nesnáším bloggery. Proč? Zažité předsudky. Jakýkoliv předsudek je špatný. Moc dobře to vím. Přesto si tento a pár dalších předsudků milerád připouštím. Jsem ve spoustě jiných věcí nadmíru tolerantní člověk (doufám), a proto si občas pár věcí usnadním. Lenost a laxní postoj jsou totiž jediný důvod předsudků. Nemám chuť ani čas (buďme upřímní, spíše tu chuť) vytvářet si vlastní názor na danou problematiku, a tak se přikloním ke svému předsudku a uchlácholím se tím, že předsudek je pouze rychlá volba pro předem jasnou věc. Nejsou snad i názory vašich blízkých přátel dostatečným alibistickým důvodem?

…A přesto jsem se stal zasraným bloggerem?