Empire: Total War je už několikátý díl série strategií označené Total War. Ty se vyznačují masivními bitvami až tisíců jednotek. Celá série mě už od počátků fascinovala, protože přinášela možnost pravých strategických bojů. Ty tam byly trapné okamžiky, kdy jste označili skupinku jednotek a klikli na jednu nepřátelskou jednotku, což byl jediný způsob útoku. Strategie takto naprosto postrádající špetku reality se na nás valily odevšad. Total War v tomto směru přinesl velké inovace. Figurovaly zde totiž velké oddíly vojenských jednotek, které jste ovládali jako celek. Při bojích pak záviselo na spoustě faktorů. Vrhnout se z kopce jízdou pěšákům do zad byla zdrcující porážka pěchoty během pár sekund. Naopak naběhnout s jízdou do čelně postaveného šiku kopitníků se rovnal spoustě kvalitního koňského salámu. Do toho všeho se míchal různorodý terén, morálka, únava, léčka, různé typy jednotek, počasí, přesily, obléhání a spousty dalšího.

Empire: Total War je nejmladší syn této série všemi weby opěvovaný jako dokonalost sama. Přináší nově námořní bitvy a celkově jde prý o nejkomplexnější simulátor válčení. Jaká je pravda?

Empire: Total War je nehratelný retard, který vám sundá růžové brýle, které celá série nasadila poblouzněným hráčům. Množství chyb a špatných principů je tak velké, že si uvědomíte táhlost problému několik dílů zpět...

Diskuze se sviňa věc. Její cíl, tedy hodnotně rozšířit obsah článku o další pohledy a připomínky v drtivé většině padá a většinou jsme svědky důkazu upadající komunikace dnešní civilizace. Ač nerad rozlišuji dle věku, většinou za to může ta pakáž, co mi tuhle hází klacky do oken. Co naplat. Když dáte do rukou nedorostlému myšlení nástroj, jak oslovit svět, nemůžete se divit těch zhovadilostí, co se dočtete.

Mně osobně ale vytáčí rychle se rozvíjející styl psaní, dle kterého hned poznáte, že jde o malé dítě či člověka diskuzí v pravém slova smyslu nepoznamenaného. Už jste od někoho četli podobnou větu?

„Bla bla bla bla!!! To je můj názor."

Svět kolem nás je plný sexu, perverze a nechutností. Že se to na nás valí z internetu, jsme si už mnozí zvykli. Ta pravá hrozba však číhá hluboko mezi námi. Je skrytá a podvědomá. Její síla spočívá v tom, že si ji na první pohled nevšimnete a o to snažší pro ni je se do vás dostat a zevnitř vás sžírat a uhnívat.

Odolejte sexuálním zhýralostem, jejichž podtext na vás útočí na každém rohu!

Před pár dny jsem prováděl nejhorší možnou činnost, kterou lze na webu kromě sledování porna dělat. Registroval jsem se, neboli dával všanc svůj mail, otevřel dveře další rodince spamů, souhlasil se zasíláním komerčních sdělení či jen poskytl svoje údaje do DB, kde budou tiše vyčkávat na svoje zneužití. Registraci se většina lidí obloukem vyhýbá, protože zabere i pár minut a to je na internetu drahocenný čas. Ne proto, že by snad ještě někdo platil internet od minut.

Tato registrace však byla cestou menšího zla, a tak jsem se do ní s chutí pustil...

Martin "Dopey" Válek je můj dobrý kamarád ze střední školy, se kterým se bohužel už moc nevídám. Je to totiž umělec a bohém a jako takový, nedělajíc ostudu svému přízvisku, uzavírá se do sebe a tvoří umění, pokud zrovna neleží ve vínovém a kouřovém opojení všeho druhu vedle desítek nádherných, nahých a díky němu mohutně zpocených žen. Martin Válek je entita mezi umělci, jehož díla pochopí až další generace...a já. Je to dekadentní spisovatel, parodující herec, smyslný hudebník, evokující malíř a nyní i alegorický a sarkastický tvůrce filmu.

K mému neuvěřitelnému štěstí a radosti se se mnou Martin nedávno spojil. Našel novou touhu v sebepoznání, která plyne z animovaného filmu. Začal tvořit. Nechal svoje ironické názory o moderním světě proudit do svého animátorského pera, aby vykouzlil dechberoucí podívanou, kde pointa je tak pravdivá a krutá, že se ji bojíte vyslovit. Když jsem se Martina zeptal, proč dělá svoje animované filmy beze zvuků, když zvuk zesílí sílu zážitku o nedílnou polovinu, odpověděl, že na takovou silnou tvorbu ještě nejsou diváci připraveni. Musím souhlasit.

Díky Martinovi jsem měl jedinečnou možnost být mezi prvními, kteří okusí jeho novou tvorbu a budou moci sepsat minirecenze. Nenechte si ujít 2 díla Martina Válka a jako bonus trailer na další díl + moje komentáře!

[*AKTUALIZOVÁNO*]

Kdysi toto město pulsovalo energií. Bylo špinavé a nebezpečné, ale zároveň živé a krásné. Nyní je uplně jiné. Změny zpočátku přicházely pomalu. Většina lidí si jich ani nevšimla, nebo je to nezajímalo a akceptovali je. Zvolili si život v pohodlí. Ovšem někteří ne...ti se stali našimi klienty.

Mirror's Edge je především umělecký zážitek, na který kdosi náhodou nalepil originální herní prvek. Je to originální futuristické prostředí plné sytých kontrastních barev a dokonale tematické hudby vtahující vás do mrazivě tichého světa poddajnosti a vzpoury. Vítejte ve světě Mirror's Edge, kde jediná záchrana je útěk.

Na nedávném 51. udílení cen Grammy si zřejmě krásně mnula ruce zpěvačka Adele, která vyhrála v kategorii objev roku a zpěvačka roku. Nominována byla i v několika dalších, jako například nahrávka roku. Normálně na takové a jim podobné soutěže kálím, protože o nich rozhoduje banda namyšlených nýmadnů, kteří zpohodlněli natolik, že se nesnaží svými rozhodnutími ukázat ani svoje podivínství. Tento ročník udílení cen Grammy mě upoutal především účinkováním Radiohead, kteří se takových akcí většinou obloukem vyhýbají. Asi k tomu měli důvod, protože vyhráli cenu za nejlepší alternativní album (aby ne).

Adele je nudný patron, vydávající se za soulovou/jazzovou zpěvačku (haha) a naproti ní stojí téměř nepovšimnutý stroj na hity, dynamická a sympatická Kate Nash, která se nebojí přiznat, že je popová.

Jim Jarmusch je zvláštní režisér. Spousta lidí by ho bez váhání označila za nudného, kdyby jeho filmy viděla. O to více uznání se mu dostane od ostatních. Jarmuschova filmografie na ČSFD krom jedné modré září červeně jak továrna na komunistické transparenty. Z cca 15 kousků jsem viděl pouze 3, respektive 6. Naše poprvé se událo u filmu Ghost Dog - Cesta samuraje. Tehdá o něco více naivní a hloupý Ondřík byl tímto filmem naprosto zmaten a unešen současně. Nejen že čekal úchvatné japonské souboje, které nedostal, ale především měl z filmu pocit, který předtím dříve nezažil. Bylo to zvláštní, táhlé, s vyšší pointou, než kterou jsem viděl tehdy v prázdném obývacím pokoji po půlnoci na ČT2 v originálním znění a s titulky - pro kohokoliv dříve nezvyklý jev. Teď si dokonce matně vzpomínám, proč jsem chtěl film tolik vidět. Velká reklama v časopisu Score nebo GameStar mě upoutala :). Druhým filmem jsou Coffee and Cigarettes (Kafe a Cigára). Je to spojení několika příběhů (krátkých filmů - kraťasů), mezi kterými jsou i Káva a cigarety 1.-3. díl od Jarmusche. Posledním kouskem jsou právě Broken Flowers a rozhodně nebudou tím posledním, čím mě Jarmusch potěší.