Dnes bylo mým ctnostným potěšením využít naší městské hromadné dopravy, zvané též místní hantýrkou „emhádéčko". Toto slovo vzniklo zřejmě fonetickou formou od zkratky MHD. Abych byl konkrétní - jednalo se o místní vnitroměstskou (je to něco jako vnitrostátní, ale jezdí jen uvnitř města) pravidelnou autobusovou dopravu.

Autobus, též známý pod pojmem „poulička" (zde už moje bystrá mysl nevydedukovala vznik tohoto prazvláštního slova), byl hezké modré barvy a na jeho svěžím vzhledu neubíraly ani nánosy prachu a špinavých skel. Ihned jsem si ho zamiloval. Interiér byl postarší, však nadmíru praktický se zřetelným citem řidiče, který je současně i dlouhodobým správcem tohoto objemného vozítka. Jeden příklad za všechny, nelze neuvést elegantně vytahané a špinavě propocené potahy, které byly na sedadla navlíknuty zřejmě s cílem zakrýt ještě něco mnohem horšího. Obdivuhodné. Smekám.

Co však bylo impulsem největším, který mě donutil smočit kousek toho inkoustu na cár papíru, byl zážitek nevšední. Odehrával se po dobu hrubých 20 minut, tedy logicky po dobu mé jízdy. Cíl mé cesty, čas i jména a vzhled cestujících samozřejmě v rámci zachování života prozradit nemůžu, vše ostatní vám ale směle rád odhalím...

Režiséra, scénáristy, skladatele, herce, fotografa, milovníka krásných žen a celkově všestranného umělce Martina Válka už není nutno vůbec představovat. Pokud však stále patříte mezi tu ubohou 99,9% menšinu, která o něm ještě neslyšela, přečtěte si předchozí článek Martin Válek: Génius příští generace a Martin Válek: Nečekejte čekané.

Třetí článek netrpělivým divákům odhalí další 2 nová díla a jedno starší, které zůstalo vaším očím doposud utajeno.

Nenechte si ujít ohromující příběhy, kde plytký humor vystřídal jasně vztyčený prostředníček tabuizovaným problémům dnešního moderního světa! Čekají vás díla Sculptor's Revenge, Osudová chyba a jako hřeb večera se představí Public Secret.

[*AKTUALIZOVÁNO*]

Update: Placebo vykrádá KISS!
Více v článku a popisku o skladbě For What It's Worth

Na novou desku od kapely, která byla spoustu let od mého mládí mou nejoblíbenější skupinou a dosud patří mezi top 3, jsem čekal bez jakýchkoliv přehnaných požadavků. Po dlouhých letech Placebo vyměnili bubeníka Steva Hewitta za mladičkého Steva Forresta. Přestože nijak nechtěli měnit svoji hudbu, časem obrátili, že po všech temných albech chtějí mít nyní něco pozitivnějšího. A jak to dopadlo?

Novou desku Battle for the Sun bych přirovnal k nedávnému obratu na desce Viva la Vida od Coldplay, kteří melancholickou dokonalost vyměnili za pozitivně energický náboj. Ta tam byly typičtí Coldplay. Mnozí bědovali, ale pokud člověk změnu přijal, zjistil, že Viva la Vida je překvapivě velice kvalitní a osobité album. A přesně tak je to s Placebo a jejich novým počinem Battle for the Sun.

Snažil jsem se napsat oduševnělý článek o snobech, kteří nemají rádi kouzlo bouřky a dwšťě. Snažil jsem se napsat o tom, jak má tento protiklad fádního slunečna kouzelnou atmosféru a jaká hloupost by byla neprojít se v tomto krásném počasí, kdy vám desítky kapek deště stékají po radostně vysmátém obličeji. Místo toho stačí, když shlédnete krátký úryvek z filmu Singin' in the Rain. Naprosto nádherné.

Přikládám i pár fotek z včerejší bouřky, která přicházela s nezvykle oranžovožlutým kabátem. Bylo to spíše jako písečná bouře. Ten pocit sucha a tepla, když se za oknem dějí divy, má také něco do sebe. Zvlášť, když vás po uších hladí 30ti sekundové zvuky padání mrakodrapů, silné jako nikdy v mém životě.

Že jsou sociální sítě ZLO a zhouba lidstva - věta, která by měla být vytesána do kamene a zapsána do povinných osnov na školách i školkách. Poté, co se v Iráku nenašli zbraně hromadného ničení, je všem inteligentním lidem jasné, že pravým důvodem vedení války byly sociální sítě. Pár naivních si sice pořád myslí, že černé zlato je oním cinkavým důvodem, jenž tehdejšímu prezidentu Bushovi při rozkázání útoku stálo na mysli, není to však pravda o nic větší, než kvality hitu „Vsákneš se do mě jako déšť". Na krku toho mají sociální sítě však mnohem více - stoupající cena ropy, ekonomická krize, prasečí chřipka, ptačí chřipka, kuřecí kung pao chřipka a řada dalších problémů dnešeního světa.

Facebook, Libimseti, Xchat, Twitter, HI5 a spousty dalších jsou slova satanova. Sám nedokážu uvěřit, jak pár takových písmenek může ukrývat tolik zla. Zopakuji to raději znovu. Sociální sítě jsou ZLO. Nutí nás odkrývat soukromí, sdílet svoje hambaté fotografie, diskutovat o věcech zvrácených, zapojovat se do skupin, ve kterých bychom nikdy nechtěli být, a dělají z nás stádo ovci pod jedinečným #ID.

Jak toto vyřešit? Je to běh na dlouhou trať, ale věřím, že můj kamarád Whizzzkey, který je autorem hlášky „sociální sítě jsou zlo", nalezl řešení. Vytvoříme první asociální síť na světě!!! Místo, kde nemůžete vkládat fotografie, nevidíte ostatní uživatele, máte diskuzi, do které máte přístup pouze vy, žádné PM, kolonka „počet přátel" ukazující stále 0 a mimo spousty dalších věcí nás po přihlášení bude stále vítat hláška „Jsi stále sám!". Pouze čas ukáže, zda dokážeme ZLO porazit.

...stal jsem se uživatelem sociální sítě Flickr. Je ze mě sociál...

Martina Válka netřeba více představovat. Mnohé už bylo napsáno v předchozím článku Martin Válek - Génius příští genereace, ve kterém jsme měli možnost spatřit pravou hloubku umění. Pro ty z vás, kteří jste ještě nebyli schopni tak astronomicky emocemi naplněná díla vstřebat, mám špatnou zprávu. Dopey vydává další 3 rozmanité kousky, které posunují hranici do neprobádaných končin, což je pro ostatní diváky neuvěřitelné pozitivní zpráva. Znovu mohou zažít ten pocit, kdy se díky nevšedně originální práci ocitnou mimo svoje tělo i realitu a ze své duše useknou kus, který už nikdy nebude jako dříve. To, co je pro diváka nepopsatelně příjemná harmonie, je Aligierův očistec pro jakéhokoliv kritika. „Jak uchopit něco tak abstraktního a smyslného, jak na papír převést myšlenky génia?" dere se současně s pěnou vzteku z úst kritiků, kteří ztrácí víru ve své schopnosti. Přiznejme si to. Nejde analyzovat něco, co nás svým potencionálem a myšlenkou stonásobně převyšuje.

Dnešní tvorba, kterou Martin mým webem zprostředkoval veřejnosti, je velice pestrá. Čeká vás premiéra dějově nabitého díla Nudař, na který vás upoutával trailer v minulém článku. Jako pravdivé se ukázalo být i tvrzení o pokračování komerčně velice úspěšného Death Skittles. Tím to ovšem nekončí, protože Dopey tlačí na pilu a oživuje staronovou značku jménem Metamorphoses. Protože mnozí z vás netušíte, jedná se o remake Martinova studentského počinu, který je dodnes vzorem spousty začínajícím tvůrcům.

Dny se oteplují, sukýnky zkracují a mužská rasa je stále více vystavována riziku nesmírné nebezpečnosti - svůdnosti. Tu produkuje ženská rasa exponenciálně k hladině rtuti v teploměru současně s lineárně klesajícím počtem oblečení. Je to smutné, že tak inteligentní lidé jako muži, řídí svoje chování k tak...ženě. Muži ovšem nejsou stvoření blbá, jak je popisují červené knihovny, a neméně chytré ženy to ví. Za tu řadu let, co obývají naši planetu, se naučily nespočet triků a esa jsou plná jejich bezedných rukávů. Jedním takovým bonusem k jejich podstatě jsou svůdně smyslné pohyby za doprovodu hudby. A tak se zasely seménka do hnusu jménem techno a podobně.

Toť historický úvod do misek vah teplého počasí, které nás nechá kochat na krásné ženské křivky, leč začnou se linout podivné až odpudivé zvuky z míst okolních. Typická taneční hudba (Verona) a techno či jiné odrůdy (ne všechny) jsou přes veškerou mou dávku tolerance symbolem nevkusu, růžové, ječících a naivních puberťáků a především jako největšího zabijáka opravdové muziky.

Je obecně známo, že jsem nenapravitelný sadista. Rád biji přítelkyni, kamarády, kamarádky, rodinu, zvířata, kolegy v práci, klienty na schůzích, prodavačku v obchodě, plyšové hračky, kolemjdoucí a nevynechám ani možnost nařezat sobě. Kdyby to šlo, mlátím hlava nehlava i herce na filmovém plátně. Dnešní společnost bohužel ještě sociálně nedozrála tak, aby byla schopna tyto choutky akceptovat. V dnešním moderním světě je to k neuvěření a především veliká škoda, jak souhlasí naše asociace zvrhlých sadistů, které jsem řádným členem (pokud se registrujete do konce dubna, dostanete hezky odznáček, který si můžete připevnit na vaši klopu či poklopec). Přesto si je však společnost vědoma, že jednoho dne bude muset povolit uzdy své konzervativní naivity a dát volný průchod přirozeným citům. Proto vznikly Velikonoce.

Velikonoce jsou svátkem sadistů, nádherně kamuflovaný do křesťanské mytologie, která byla od počátků proti svátku brutálního násilí se sexuálním podtextem. Velikonoční pondělí je pro nás rájem na zemi. Je to den, kdy povolíme uzdu naší fantazie, pěvně ve svých dlaních sevřeme mohutné nástroje bolesti a s lehce dementním úsměvem Eda Wooda vbíháme do světa bolesti a krásy, za kterou budeme náležitě odměněni.

Nestyďte se za to, co jste, a vyhlašme
pondělí dnem za pořádný výprask!!!