Hned z kraje bych rád na pravou míru uvedl očerňující nadpis. Audioknihy ze mě samozřejmě vraha neudělaly. Tím jsem díky Dexterovi. Zrádné elektronické mluvené slovo vypreparované z nádherně vonícího svazku papíru do formy knihy mě pouze vyzradilo na veřejnosti. Nermoutím se tím však. Jak už jsem několikrát říkal, nikdo není dokonalý. Někdo si pouští pusu na špacír, jiný chodí pozdě a já prostě občas zbavím svět nějakého toho zlořáda. Člověk si nevybere...

Přesto však moje první setkání s audioknihou, nástrojem ďáblovým, jak lidi znovu přinutit alespoň trošku se zajímat o psané (alespoň původně) slovo, bylo nad očekávání příjemné a zajímavé.
Za vším stojí lidé z portálu audioknihy.net, kteří pro širokou veřejnost připravily poslechovou akci Vrah jsi ty!

Hudební koncerty jsou zvláštní události - zhmotnění platonických lásek a božských idolů pár metrů od vás (při troše štěstí, menšího či většího), živá reprodukce stokrát omílaných tonů v mnohdy pochybných kvalitách od vypilovaného originálu a v neposlední řadě zešťíhlovací kůra vašeho účtu spojená s vyčerpávající cestou a čekáním.

Důvodem napsání článku byl nedávný (včil už dosti dávný) jedinečný koncert Radiohead, kteří poprvé za svou dlouhou kariéru hráli v ČR. Rozbourat zažité klišé o „dokonalosti a jedinečnosti" koncertů jsem se rozhodl poté, když jsem nedokázal odpovědět na otázky „Tak jaký to bylo?".

Radiohead je pravděpodobně moje nejoblíbenější kapela, jejíž hudební kvalita je dosti kontroverzní záležitostí a určitě o ní ještě napíšu článek. Koncert byl kritikou hodnocen velice kladně. Byl jsem snad zklamán, když nedokážu říct, že koncert Radiohead byl nezapomenutelný? Rozhodně ne. Pouze jsem byl nucen odpovídat, že to byl zážitek vskutku nepopsatelný. Tuším, že jsem si z koncertu odnášel jiné zážitky, než řada lidí, kteří si tam prostě šli poslechnou řadu skladeb, které znají nazpaměť, a pak si pouze zanadávali na ty, které jim chyběly.

Pro mě to byly dvě hodiny plné abstraktních a pocitových zážitků. Kdosi v jedné diskusi napsal, že byl skoro celý koncert v transu. Ač to zní kýčovitě, musím dát za pravdu... Až na výjimky se nějak zřetelně nepamatuju na samotné skladby, jejich pořadí, ani lidi okolo (až na sympatickou Rusku lehce menšího vzrůstu, silně mi připomínající osobu, jež neměla ze třetí zóny takový výhled ;-).

Při poslechu z části posloucháte to, co se hraje nahoře, a z části vaši zažitou melodii v hlavě. Zvláštní chemie zapůsobí, že ignorujete lehce falešný zpěv a hudební přehmaty. Že koncert nebyl dokonalou replikou originálu (přesto se jí až nezdravě blížil), jsem udiveně zjistil až při poslechu kvalitního záznamu celého koncertu. Narovinu se dá říct, že si na koncert nejdeme poslechnout kvalitní hudbu, pouze navodit známé melodie a nasát atmosféru - to je, oč tu běží.

Kdo ho neviděl, jako by nebyl. Význam must-watch dostal nový smysl. Vždyť film (pokud si můžu dovolit takové přízemní slovo pro toto veledílo), který je vytvářen celou dekádu, jeho scénář plný nadčasových témat, neuvěřitelně složitě propletených dějů a sociálních konfiktů vypiplaných k absolutní beletrické dokonalosti, musí být bez sebemenšího záchvěvu pochybení naprostým nadpozemským zážitkem.

Film (pokud znovu můžu použít tento nedostačující termín), který je obdařen neuvěřitelnou vizuální technologií, slibující už od svých počátků svět tak nadpozemsky realistický, že ho nepůjde rozeznat od skutečnosti a který vám svou krásou a filosofií nedovolí nabrat dech, stejně jako řadu lidí přivede do depresí, prostě musí být mimo jiné největším visuálním orgasmem v našem životě.

Prostě film, který vydělá více jak Titanic (od stejného tvůrce) a stane se tak nejvýdělečnějším filmem v historii filmu, světa, vesmíru a vůbec (42), musí být ... musí to být prostě REVOLUCE!

Nebraňme se tomu výrazu. Pokud by se Avatar nejmenoval Avatar, zaručeně bychom chodili do kina na film Revoluce. Tak moc jsou tato dvě slova spojována. Dnes už prakticky splývají.

A nyní bez nejmenších nadsázek a vtipu - Avatar opravdu revolucí je. Dokonce takovou, kterou FOX (nikoliv James Cameron) plánoval.

Avatar definitivně a přesvědčivě ukázal, že prodat lze i hovno, když ho pěkně zabalíte a navoníte.

V záchvatu podivné lolan-cholie jsem v ranní hodiny splodil poledico-emo-životně-tajemno-hlubukomyslno odvážnou sebereflexní báseň s názvem: Když už člověk nemůže, smrtka ráda pomůže.
Ano, rýmuje se samotný název. Jak bezbřeze originální!

Vratká, bledá, bulvy duté,
pod kápí to osoba.
Kosa ostrá, velké chutě,
v zrcadle, ta podoba!

Chrastí na tě měšcem prázdným,
do očí to krásný zvuk,
podlehnouti slastem vnadným,
poslední to lživý šuk!

[*AKTUALIZOVÁNO*]

Doplněn odkaz na fanweb a titulky

Znáte Coudyho? Teho pošuka z Krok za krokem (Step by Step). Tak ono je ve skutečnosti více verzí Coudyho. Já mám naštěstí kamaráda přímo toho prvního - Coudy_no1, ale říkáme mu jen „Coudy, ty numero jedna". Tak tomuhle člověku, který postavil prison-break.cz, děkuji za další tip na skvělý seriál, který se z celých DVOU promo obrázků a dementního traileru vyklubal v neuvěřitelný finiš tohoto roku.

S alternativními hrdiny se nám roztrhl pytel. Není divu, však už se nejednomu poctivému divákovi z těch klišoidních a přihlouplých sranců udělalo nadmíru nevolno. Po souložícím Hanku Moodym z Californication a život zkracujícím Dexterovi tu je další alternativní hrdina. Teda přímo celá partička alternativních, souložících a život zkracujících individuí - Misfits

Fotorealistická grafika, nabušený soundtrack, rychlá zběsilá akce, cool postavy, cool hlášky, cool coolomet, sexy hrdinky, rychlý automobilový honičky, tisíce vystřílených nábojů, hektolitry prolité krve a to vše konzumuje v dnešní době velice rozšířený primát počítačový. Tak nějak vypadá představa člověka nezasvěceného do herní základní gramotnosti. Smiřte se s tím. Dnešní hry můžou za masové vrahy, rozvrácené vztahy i teroristické útoky.

Pravdou však je, že část dnešního herního obsahu se z bezduchých blábolů vyvinula ve velice zajímavé výtvory, které se můžou chlubit jedinečnými aspekty, ať už jde o technickou stránku, umělou inteligenci, filmový zážitek, simulovanou reálnost, naučný prvek a v neposlední řadě také uměleckou stránku.

Takhle stroze napsáno to vypadá strašně, vím, stačilo napsat, že mi prostě chutná, ale pravdou je, že Braid je hrou, která vás obohatí hned v několika směrech a strnulý pocit po dohrání (zhlédnutí) a následné dumání nad sdělením už nepatří pouze kvalitním filmům, ale i těmto podceňovaným interaktivním malým zázrakům.

Microsoftí odezva na vyhledávání Googlu se jmenuje efektivně Bing. Krom oznámeného hledání dle obrázku (nahrajete obrázek a on vám o něm najde informace), jsme se dočkali i rozšíření Bing translatoru o český jazyk. Běžně používám pro porozumění textu Google translator a jsem s ním relativně spokojen. Zkusil jsem si na jedné větičce otestovat (čili žádný analytický test), jaké jsou mezi nimi rozdíly.

EN originál:

The boy called for the girl to follow him, and he took her hand.

Překlad Googlu:

Chlapec vyzval dívku, aby ho následovali, a vzal ji za ruku.

Dá se říct, že na strojový překlad velice dobré a splní to účel - ví se, o čem je řeč.

Překlad Bingu:

Chlapce jen o dívka mu sledovat a mu trvala její straně.

To Bing nevést dobrá překlady slova.

Měl jsem sen. Sen se sexuálním námětem. Já v hlavní roli, vše ostatní nepublikovatelné, přesto vycházející z událostí nedávných, tak jak už to u snů bývá. Ten sen však donutil mě k vytvoření velice zajímavého slovního výrazu, nad kterým by bylo hodno se dlouze zamyslet. Co ve vás vyvolává slovní spojení „Letmý sex"? Pro někoho třebas denní rutina, pro jiného tabu ze všech největší.

Pomocí přísně inteligentní dedukce mě vlastní dokážeme společně vrhnout světlo na tato 2 tajemná slova, která nám na jazyku evokují cosi blízkého, avšak těžko uchopitelného. Odhalíme tajemství slov, jejichž původ sahá hluboko do historie anglických gentlemanů...